Kázání k 50. výročí úmrtí kard. Štěpána Trochty

Na Pána Boha nestačí zamávat křestním listem

Kázání při mši svaté u příležitosti 50. výročí úmrtí Štěpána kardinála Trochty SDB, 17. biskupa litoměřického, katedrála sv. Štěpána, Litoměřice, sobota 6. dubna 2024 v 10.00 hodin

Když se setkáváme s nějakou velkou osobností, hledáme na ni různé vazby. Musím přiznat, že jsem se s kardinálem Štěpánem Trochtou nikdy nesetkal, vždyť mi byly tři roky a čtyři měsíce, když zemřel. Nicméně mě s ním spojuje kromě litoměřického biskupského stolce několik maličkostí.

Moje maminka a teta se od dětství přátelily s Bohuslavem Korejsem a jeho rodinou. Jejich starší dcera Slávka hlídala maminku a tetu, když byly malé, maminka, když povyrostla, dostala občas na starost jejich mladší dceru Zdislavu. Když bylo mé mamince 25 let a tetě 18, přišel rok 1968. Tehdy se Štěpán Trochta vrátil 1. září do Litoměřic a za jednoho ze svých sekretářů si vybral P. Jaromíra Korejse, Bohuslavova bratra. Tak se propojily životní příběhy Štěpána Trochty a mých blízkých příbuzných. Teta mi vyprávěla, že vždycky na svátek sv. Štěpána jezdil pan Bohuslav Korejs se svou rodinou a s několika dalšími lidmi do Litoměřic, aby panu biskupu Trochtovi zazpívali k svátku. Vzpomínají na rezidenci jako na špeluňku, s níž se dnešní stav budov na Dómském náměstí nedá vůbec srovnávat. Pana biskupa Trochtu si pamatuje jako bodrého pána, který měl rád hudbu a svatoštěpánské zpívání se mu líbilo. Současně bylo vidět, že není zdravý a že z něj vyzařoval takový zvláštní smutek. Kdo to Štěpán Trochta byl a čím vším si prošel, to plně pochopila až po jeho smrti.

Další skutečnost, která nás propojuje s kardinálem Štěpánem Trochtou, je datum 16. listopadu. Je to den, kdy on byl v roce 1947 vysvěcen na biskupa a současně je to den, kdy jsem se já o 24 let později – v roce 1971 – narodil.

Počet kněží, kteří byli v diecézi, když se v roce 1968 vrátil, se také příliš neliší od počtu kněží dnes. Dá se tedy říci, že máme výchozí podmínky alespoň v něčem srovnatelné, nebo lépe vyjádřeno, že si na základě dnešního stavu diecéze dokážeme představit některé skutečnosti v litoměřické diecézi v době, kdy stál v jejím čele.

To ostatní je ovšem nesrovnatelné. Smrt Štěpánova otce v dětství, chudoba, obrovská píle, studium v zahraničí, zakladatelská činnost, zatčení, koncentráky. Návrat mezi salesiány po válce záhy přerušený jmenováním biskupem do Litoměřic, beznadějné vyjednávání se státem, který vyjednávat nechtěl, vězení, internace, nemoci. Druhý příchod do Litoměřic, utahování normalizačních šroubů a omezování jeho činnosti i osobní svobody navzdory obrovskému mezinárodnímu renomé a osobní přízni papeže. Smrt po arogantním šestihodinovém výslechu opilého estébáka, a nakonec úporná snaha zmařit i jeho pohřeb.

Opravdu se ho báli: muže, který žil svou víru až na dřeň a doslova až do krve. Člověka, který měl obrovskou vnitřní sílu a autoritu, protože jeho slova byla kryta životem neskutečně hlubokým způsobem.

Číst jeho texty je pro mě velmi náročné. Nikoli snad proto, že by byly nesrozumitelné, ale proto, že z nich syrově čiší ona autenticita víry zaplacená utrpením a krví. Byl člověkem, který musel opravdu všechno opustit, a ještě několikrát. Jeho víra však zůstala svobodná a byla tím vším posílená. Zvláště po komunistickém vězení byl velmi nemocný a nebyl na tom příliš dobře ani psychicky, ale duchovně byl nesmírně silný.

Nikdo z nás asi netouží po tom být v jeho kůži a prožít jeho osud. Ale měli bychom toužit po jeho víře, po jeho spojení s Kristem, po jeho nakažlivé autenticitě. Takové svědky potřebuje i dnešní církev. Ale lze se jimi stát bez oněch dramatických životních zvratů a utrpení?

Jsem přesvědčen, že ano. Slovo martyr, které do češtiny překládáme jako mučedník, znamená také svědek. Martyria není jen martýrium, ale je to jedno z důležitých poslání církve, a tedy i každého křesťana. Tlak, kterým vznikne pevné pouto mezi člověkem a Bohem, které nás doslova speče dohromady, nemusí být jen vnější tlak a útlak ze strany nepřátel. My jsme ten tlak všichni kdysi absolvovali, a to při křtu, kdy do naší duše bylo vtlačeno, vtisknuto nesmazatelné znamení. Bůh nás přijal za vlastní, on je náš Otec a my ho tak můžeme nazývat. Samozřejmě že se ryzost tohoto vztahu osvědčuje v různých těžkostech, jak svědčí i apoštol Pavel: „Kdo by nás mohl odloučit od lásky Kristovy? Snad soužení nebo útisk nebo pronásledování nebo hlad nebo bída nebo nebezpečí nebo zabití? Stojí přece v Písmu: 'Stále jsme pro tebe vydáváni na smrt, jsme pokládáni za ovce určené na porážku. Ale v tom ve všem skvěle vítězíme skrze toho, který si nás zamiloval. A já jsem přesvědčen: ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížata, ani nic přítomného, ani nic budoucího, ani mocnosti, ani výška, ani hloubka, a vůbec nic stvořeného nebude nás moci odloučit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu. (Řím 8,35-29), nicméně může a má se osvědčovat i v našem každodenním relativně poklidném životě. Utrpení člověka zbaví všech berliček a výmluv, ale není snad naše snaha po dobrém křesťanském životě stejnou snahou?

Čím tedy pro nás může být kardinál Štěpán Trochta povzbuzením a vzorem?

-  Mladým lidem ukazuje, že se vyplatí jít si za svým ideálem. Dneska už není problém studovat ve světě, ale přesto to chce kus odvahy, opustit to, co jsme měli rádi a jít za tím, kde vidíme svou budoucnost. Kéž by ta naše budoucnost byla v Kristu a v ochotě mu sloužit.

-  Salesiánům a vlastně všem služebníkům církve ukazuje, že ačkoli se zdá, že naše dílo je odsouzeno k nezdaru a neúspěchu, Pán mu žehná, pokud do něj dáme všechny své síly a pokud tyto své schopnosti obětujeme či věnujeme Bohu. Pohled za sebe, na již vykonané dílo, nás vždycky překvapí. Bůh je velkorysý a žehná mnoho mnoho nad naše představy.

-  Všem nám, kteří jsme nuceni dělat kompromisy nebo si to myslíme, Štěpán Trochta ukazuje, že Bůh je na prvním místě. On je mírou a normou našeho jednání. Bližní je každý člověk, a zvláště ten, kdo potřebuje pomoci. Takovým postojem můžeme riskovat posměch, odmítnutí, v jistých společenských poměrech je to pak nejjistější cesta do vězení nebo na popraviště. To nám dnes nehrozí, o to víc bychom měli být věrni Bohu a člověku.

-  Všem nám, kteří se bojíme lidí, kteří se proměnili v šelmy a naplňují pravdivost rčení člověk člověku vlkem, je Štěpán Trochta povzbuzením, že je potřeba sebrat veškerou vnitřní sílu a mít s druhým člověkem trpělivost začínat stále znovu. Tak jako on v Mauthausenu, když přišel poděkovat svému vězniteli, že mohl nosit lehčí kameny a toto poděkování bylo prvním impulsem k jeho obrácení.

-  Všem nám, kteří si zakládáme na úsudku lidí a jsme často závislí na jejich pochvale, je Štěpán Trochta a zvláště jeho episkopát ponaučením, jak vrtkavá je lidská přízeň. V den jeho biskupského svěcení mu řekla jeho maminka, když byl zahrnován ovacemi a pochvalami: „Nedej na jejich řeči! Dnes ti volají: Hosana, a zítra budou křičet: Ukřižuj!“ Tato slova se splnila vrchovatou měrou, neboť tak se stalo Kristu a tak se děje i jeho opravdovým učedníkům.

Na závěr tohoto zamyšlení nechme zaznít slova samotného Štěpána Trochty: „V dnešních zmatcích potřebujeme především hodnoty, o které bychom se mohli bezpečně opřít. Totální relativismus je jen jednou stranou téže mince strnulé bezduchosti, jejíž druhou stranou je úzkostlivé lpění na kdejaké tradici. ‚Jen po vyježděných kolejích‘ anebo ‚nikdy po kolejích‘ je ve svých důsledcích stejné. Ale mezi těmito smrtelnými extrémy zbývá mnoho místa k životu. (…) ‚Netušil jsem, jak náročné je být katolíkem‘, mohl by si povzdechnout po II. Vatikánském sněmu každý křesťan (a já dodávám, že to platí kdykoli). Ale já bych mu místo vzdychání poradil spíše radost. Řekl bych mu: Člověče, děkuj Bohu, žes to pochopil už dnes a že tě to překvapení nepotká až na věčnosti, protože tam by byly na místě nejen vzdechy, ale možná i pláč a nějaké to skřípění. Na Pána Boha nebude stačit zamávat křestním listem.“

Děkujme dnes Pánu za život jeho služebníka, salesiána Štěpána Trochty, litoměřického biskupa a kardinála. Kéž nám na jeho přímluvu dá Bůh odvážné srdce, abychom byli Kristovými svědky v dnešní době.

† Stanislav Přibyl, biskup litoměřický