Litoměřická diecéze si připomněla 100. výročí od narození kanovníka Josefa Hendricha

V neděli 21. srpna 2022 si připomněla litoměřická diecéze výročí 100 let od narození kanovníka Josefa Hendricha. Narodil se 21. srpna 1922 v Rochově a zemřel 9. července 1994 v Mladé Boleslavi. V letech 1974-1989 vykonával funkci kapitulního vikáře litoměřické diecéze. Poslední léta svého života strávil na Mladoboleslavsku. Pochován byl v Brozanech nad Ohří do rodinného hrobu. R.I.P.

O jeho životě připravil archivář litoměřického biskupství Mgr. Martin Barus krátký článek, který jej připomíná. 

Josef Hendrich – životopisná črta

Pokud bychom si chtěli litoměřickou diecézi v období komunistické totality spojit s jednou osobností, bude jí nepochybně Štěpán kardinál Trochta. A to přesto, že z oněch 41 let vykonával úřad diecézního biskupa pouze necelých 11 let (1948–1953, 1968–1974). Zbylých 30 let (pokud pomineme několik měsíců episkopátu Josefa Koukla) vedli diecézi kapitulní vikáři, tedy členové litoměřické kapituly zvolení jako dočasní správci diecéze – nejprve v letech 1953–1968 Eduard Oliva a následně v letech 1974–1989 Josef Hendrich. Zdá se, že oba tito kněží se pomalu vytrácejí z paměti naší diecéze. A byť se jedná o komplikované a zejména v případě Eduarda Olivy i poměrně temné osobnosti, je nutné si uvědomit, že vedli diecézi v nelehkých dobách a svými činy ji také zásadním způsobem usměrňovali, čímž se plně zapsali do jejích dějin. V těchto dnech si připomínáme 100. výročí narození Josefa Hendricha, který je snad právě kvůli tomu, že ho ještě mnozí pamatují hodnocen různě – od jeho dehonestování jakožto zcela prorežimního kněze až po předpojaté obhajování jeho činů. Na následujících řádcích bych se chtěl pokusit o kritické a střízlivé hodnocení jeho osobnosti založené primárně na studiu dobových dokumentů, přičemž předesílám, že se nutně jedná jen o jakousi prvotní sondu, která na mnohé otazníky spojené s Hendrichovými činy a postoji neumí jednoznačně odpovědět a pouze se o to pokouší.

Josef Hendrich spatřil světlo světa 21. srpna 1922 v Rochově u Brozan nad Ohří, kde byl také pokřtěn, do chudé rodiny – otec Josef pracoval jako zedník, matka Emilie v zemědělství. Příliš detailů z Hendrichova dětství neznáme, v letech 1928 až 1933 navštěvoval obecnou školu v rodné obci, následně zřejmě díky svému talentu studoval reálné gymnázium v Roudnici nad Labem. Přihlásil se ke studiu teologie v rámci své litoměřické diecéze, avšak vzhledem k dobovým okolnostem nastoupil do kněžského semináře do Prahy, resp. Dolních Břežan, kde tehdy studovali litoměřičtí seminaristé české národnosti, zatímco litoměřický seminář připravoval budoucí kněze německé národnosti pro litoměřickou, pražskou i královéhradeckou diecézi. Alumnem však Hendrich byl jen několik měsíců, neboť v roce 1942 byl odveden jako tzv. totálně nasazený na práci v německém průmyslu, konkrétně v jeho případě do Berlína. Po jistě šťastném návratu pokračoval v roce 1945 ve studiu teologie podle změn v sídle litoměřického kněžského semináře střídavě v Praze a Litoměřicích, kde byl také v katedrále 26. června 1949 biskupem Štěpánem Trochtou vysvěcen na kněze. Od 2. srpna téhož roku byl ustanoven kaplanem v Liberci, kde působil pod vedením administrátora Vojtěcha Kodery, jednoho z blízkých Trochtových spolupracovníků. Nepůsobil zde ani rok a v červnu 1950 se stal administrátorem v Jablonném v Podještědí (a excurrendo v Rynolticích a Jítravě), kde jako duchovní správce nahradil dominikánskou komunitu zlikvidovanou v rámci Akce K několik týdnů předtím.

Dobové posudky církevních tajemníků nám ukazují Josefa Hendricha v podobě, která v mnoha směrech odpovídá jeho pozdějšímu hodnocení, kdy dělá to, co z hlediska státu ve své funkci musí, avšak neprojevuje se aktivisticky – zúčastnil se politického školení v České Kamenici, kde se „skutečně dobře projevil“, v běžné praxi se však podle závěrů školení nechová; zúčastnil se mírové pouti na Velehradě, ale jako soukromá osoba; na instalaci nového generálního vikáře Olivy byl přítomen pouze v katedrále, dalšího programu s projevem vlasteneckého kněze a ministra Josefa Plojhara se nezúčastnil; do mimocírkevních politických a společenských aktivit se nijak nezapojil, neboť je plně vytížen správou svěřených farností.

V Jablonném zůstal Josef Hendrich osm let, což bylo v rámci 50. let v litoměřické diecézi spíše výjimkou, neboť vzhledem k proměnlivé personální situaci zde byla velká fluktuace duchovních správců. Jeho dalším působištěm se stala Kováň na Mladoboleslavsku a od 1. června 1959 Březno u Mladé Boleslavi, odkud spravoval také farnost Plasy. O důvěře, jíž si vybudoval v rámci diecézní i státní struktury plně vypovídá fakt, že v roce 1959 se stal vikariátním sekretářem mladoboleslavského vikariátu, jímž zůstal i po změně vikariátní struktury o dva roky později, a především k 1. březnu 1966 datované jmenování administrátorem v Mladé Boleslavi a vikářem mladoboleslavského vikariátu.

Po návratu Štěpána Trochty do úřadu litoměřického biskupa došlo v roce 1972 také (zřejmě spíše pod státním tlakem) k doplnění tehdy již fakticky personálně vyprázdněné litoměřické katedrální kapituly. Novými kanovníky se stali generální vikář Tomáš Holoubek, rektor semináře Václav Červinka, administrátor v Bělé pod Bezdězem Jaroslav Dostálek a právě Josef Hendrich. Tato jména byla jistým kompromisem mezi představami Štěpána Trochty a státu. Ačkoliv nejsme schopni konkrétní jednání rekonstruovat, figuruje Hendrichovo jméno na rozdíl od osob, které se neúspěšně snažil prosadit Trochta (Václav Hataš, František Kolář) či stát (František Ondrouch, Josef Dobiáš), resp. těch pro stát nejprve spíše nepřijatelných (Jaroslav Dostálek), ve všech seznamech navrhovaných kandidátů. Slavnostní instalace nových kanovníků – Hendrich obsadil dignitu II. svatoštěpánského kanovníka – se pak konala v litoměřické katedrále 28. září 1972.

Právě kanovnický post byl klíčový pro další životní osud Josefa Hendricha. Poté, co 6. dubna 1974 v dopoledních hodinách zemřel Štěpán kardinál Trochta, čímž se úřad litoměřického biskupa stal vakantním, se musela dle tehdy platného kanonického práva (kán. 429–444 CIC 1917) do osmi dnů sejít katedrální kapitula, aby ze svého středu zvolila dočasného správce diecéze – kapitulního vikáře. Státní úřady v tomto směru neponechaly nic náhodě a ještě 6. dubna večer se vedoucí sekretariátu pro věci církevní ministerstva kultury České socialistické republiky (nad ním pak ještě existovala federální obdoba tohoto úřadu) František Jelínek vydal do Mladé Boleslavi, kde na arciděkanství navštívil Josefa Hendricha kvůli volbě nového kapitulního vikáře, přičemž mu tento post nabídl a Hendrich tuto nabídku přijal. Obdivuhodná rychlost jednání státních úřadů byla podmíněna především snahou zajistit, aby byl zvolen jí vyhovující kandidát, což si ještě pojistila „pohovory“ se všemi kanovníky před volbou, která se proběhla 10. dubna v Litoměřicích a v níž byl jednomyslně kapitulním vikářem zvolen právě Josef Hendrich, který následně dostal i potřebný státní souhlas k tomu, aby mohl tuto funkci vykonávat (pro ústně tradovaný výklad, že napoprvé byl kapitulním vikářem zvolen Tomáš Holoubek, ovšem nedostal státní souhlas a volba se musela narychlo opakovat, aby skončila v Hendrichův prospěch, jsem nenašel žádné písemné doklady – naopak lze tvrdit, že státní úřady chtěly takovémuto scénáři předejít; ostatně bez takovéto intervence mohla být volba Holoubka jakožto generálního vikáře vcelku logická).

Proč si státní úřady vybraly právě Josefa Hendricha? Důvodů najdeme jistě více, za klíčový však považuji již omezený výběr kandidátů, tedy členů katedrální kapituly. Jak vyplývá z pozdějších posudků litoměřických kanovníků, které si vedl sekretariát pro věci církevní, zůstal Josef Hendrich prakticky jediným vhodným kandidátem, neboť jej neomezovalo zdraví (jako Eduarda Olivu, Václava Truxu a částečně i Mojmíra Melana), nebyl označován jako protistátně smýšlející (jako Jaroslav Dostálek), neměl omezené schopnosti pro zastávání vyšších úřadů (jako Mojmír Melan), nežil trvale v Německu a tudíž ani fakticky nepřipadal v úvahu (jako v roce 1946 odsunutý Georg Zischek), nezastával důležitou funkci, kde by bylo těžké hledat nového kandidáta (jako rektor semináře Václav Červinka) a nebyl přímo propojen se správním aparátem biskupa Štěpána Trochty, který byl státu trnem v oku (jako Tomáš Holoubek). Josef Hendrich měl naopak dle těchto posudků „naprosto kladný poměr k socialistickému zřízení“, byl v minulosti aktivně činný v rámci Mírového hnutí katolického duchovenstva, působil v době volby v krajském výboru Sdružení katolických duchovních Pacem in terris, byl členem okresního výboru Československé strany lidové, „v krizových letech 1968–69 se neztotožňoval s negativními stanovisky církve“ a celkově je hodnocen jako „disciplinovaný zkušený církevní hodnostář, dobrý organisátor a ve výkonu funkce důsledný“.

Pokud budeme hodnotit Hendrichovy vnitřní motivace, ocitáme se samozřejmě na tenkém ledu, ale vzhledem k charakteru úřadu kapitulního vikáře jako takového se mělo jednat pouze o dočasnou funkci, byť zkušenosti z předchozích desetiletí a jiných diecézí byly odlišné. Ovšem v roce 1973 byl dlouholetý olomoucký kapitulní vikář Josef Vrana v důsledku kompromisních jednání mezi státem a Vatikánem (v duchu tzv. Ostpolitik papeže Pavla VI.) vysvěcen na biskupa, byť se stal pouze apoštolským administrátorem olomoucké arcidiecéze, další tři noví biskupové pak byli vysvěceni na Slovensku. Ačkoliv byly tyto kroky Svatého stolce zejména na aktivní činnost těchto ordinářů v Pacem in terris kritizovány, existovala ne zcela nereálná naděje, že by mohly být podobným způsobem obsazeny i další vakantní biskupské stolce. Ať už se k tomuto scénáři Josef Hendrich upínal v obecné rovině či ve vizi své osobní budoucnosti (byť nejpozději od počátku 80. let bylo jasné, že se jedná o nereálnou vizi – pro Svatý stolec byl jako kandidát nepřijatelný), nebo jej nechával zcela chladným, dokladem vnímání dočasnosti setrvání v pozici kapitulního vikáře je jeho nepřerušení působení ve funkci mladoboleslavského administrátora a okrskového vikáře, a to až do 30. června 1983. Ostatně v Mladé Boleslavi stále bydlel a v Litoměřicích pobýval vesměs jen během pracovních dnů, což vadilo i státním úřadům.

Ty naopak kvitovaly, jakým způsobem se pod Hendrichovým vedením proměnil správní aparát diecéze. Z ordinariátu byli nucení odejít blízcí Trochtovi spolupracovníci Emil Škurka, Josef Pekárek (oba salesiáni) a Jaromír Korejs. Na nižší posty v rámci biskupské kurie se přesubuli Tomáš Holoubek a Josef Helikar. Právě o jejich zkušenosti se správou diecéze se musel Hendrich nutně opřít, nejednalo se však jistě o idylické soužití, a byť se jedná ze strany státních úřadů o možnou snahu rozdmýchávat problémy, lze vypozorovat napětí ve vztahu mezi Josefem Hendrichem a Tomášem Holoubkem, které vedlo na podzim roku 1980 Hendricha k podání rezignace na post kapitulního vikáře k 1. březnu 1981 (oficiálním důvodem tohoto kroku byl zdravotní stav). Po náhlém úmrtí Tomáše Holoubka 14. ledna 1981 však Hendrich vzal tuto rezignaci zpět a byl ochoten zůstat v úřadu „až do vyřešení řádné kanonické správy diecese“.

Tato věta začala být aktuální zejména v roce 1983, kdy vešel v účinnost (27. listopadu 1983) nový kodex kanonického práva, který již ve svých ustanoveních neznal pojem kapitulní vikář a správa vakantní diecéze se měla řešit volbou administrátora diecéze sborem poradců (kán. 416–430 CIC 1983). K tomu samozřejmě nedošlo a postavení Josefa Hendricha jakožto správce diecéze je z hlediska církevního práva poněkud problematické, což si i nepochybně uvědomoval a tituloval se již ne jako kapitulní vikář ale jako administrátor či ordinář litoměřické diecéze. Na jeho obhajobu je třeba sdělit, že kroky podle nového kodexu nemohl v tomto ohledu pouze o své vůli naplnit.

Sdružení katolických duchovních Pacem in terris byla v roce 1971 vzniklá organizace sdružující kněze, kteří více či méně spolupracovali s vládnoucím režimem, přičemž je nutné v jeho hodnocení rozlišovat řadové a příliš neangažované členy, kteří své členství používali jako určité krytí své další činnosti, od aktivních držitelů vedoucích pozic. Josef Hendrich se stal členem sdružení zřejmě již v roce 1972, přičemž se k jeho působení stavěl velmi kladně např. na vikariátních konferencích. Bez svého členství v Pacem in terris by se zřejmě nestal kapitulním vikářem a tento post ho naopak předurčil k vyšším pozicím v rámci tohoto sdružení – po angažmá v krajském výboru byl v letech 1977–1984 předsedou jeho české části a od roku 1980 místopředsedou federálního sdružení, od roku 1985 byl řadovým členem federálního předsednictva. Ačkoliv se tak stal jednou z tváří tohoto sdružení, což ostatně potvrzuje udělení státního vyznamenání Za zásluhy o výstavbu v roce 1985, osobně své angažmá vnímal spíše jako nucené vzhledem ke své funkci.

Smlčet nelze ani Hendrichovu aktivní spolupráci se Státní bezpečností, jíž se však vzhledem k jeho vysoké funkci v církevní hierarchii nebylo takřka možné vyhnout. Jeho svazek byl tzv. rozpracován až v roce 1977 a o rok později již v dokumentech figuruje jako agent pod krycím jménem Primas. Ačkoliv byl jeho svazek skartován v prosinci 1989 – čímž je jakékoliv důkladnější hodnocení limitováno –, lze na základě dalších dokumentů tvrdit, že Hendrich poskytoval (či byl nucen poskytovat) Státní bezpečnosti hodnotné zprávy.

Přes veškeré tyto prorežimní postoje nebyla Hendrichova pozice jakožto „správce“ litoměřické diecéze jednoduchá, lze spíše zhodnotit, že ačkoliv mu tyto aktivity mohly v dílčích ohledech pomáhat např. při řešení personálních záležitostí v diecézi, neznamená to, že mu státní úřady vycházely ve všem zcela vstříc. Jeho snahy o navrácení státního souhlasu pro mnohé problematické kněze nebyly příliš úspěšné (byť výjimky samozřejmě existovaly), personální změny v obsazení farností byly často zamítány a Hendrich byl nucen dělat četné kompromisy. Na druhou stranu, ani on nevyhověl všem požadavkům státních úřadů, zejména pokud se to týkalo státem kritizovaného obsazení některých farností řeholníky (jezuita Cukr v Bohosudově, premonstráti a redemptoristé na Lounsku). Přátelské styky ho rovněž pojily s Karlem Otčenáškem, královéhradeckým biskupem, jemuž však státní úřady zabránily ujmout se své diecéze a který byl administrátorem v Trmicích a nad nímž měl Hendrich držet ochrannou ruku.

Na konci 80. let se i díky dílčím změnám v Československu podařilo v rámci jednání se Svatým stolcem najít kompromis v obsazení některých biskupských stolů včetně toho litoměřického. 18. sídelním biskupem litoměřické diecéze se 27. srpna 1989 stal Josef Koukl, jemuž Hendrich i další kanovníci řádně předali správu diecéze. Josef Hendrich se pak stáhl do ústraní, nefiguroval již v žádné další funkci v diecézní správě (zůstal však kanovníkem) a bydlel nadále v Mladé Boleslavi, kde vypomáhal v duchovní správě. Zemřel 9. července 1994 a po obřadech v litoměřické katedrále byl pohřben do rodinného hrobu v Brozanech nad Ohří.

Josef Hendrich bude již vždy vnímán jako rozporuplná postava, což však platí bezezbytku o všech kapitulních vikářích v komunistickém Československu. Jeho výše popsaný životní osud je nutné vnímat v kontextu dobového působení římskokatolické církve, v jehož rámci bych upozornil především na následující skutečnosti a problémy:

1) Josef Hendrich jakožto kněz fakticky nepoznal „normální“ existenci svobodné církve, onoho manifestačního katolicismu, který je činný ve veřejném prostoru – naopak, takřka po celou dobu jeho kněžského života hrál v církevní oblasti hlavní roli stát a jen na jednotlivých kněžích bylo, zda si vyberou cestu aktivního odporu či hlasitějšího nesouhlasu (který vedl vesměs do vězení, k jednotkám PTP či „pouze“ do civilních zaměstnání, jak bylo obvyklé zejména po roce 1970), nebo se tu méně tu více přizpůsobí platným zákonům a faktické státní moci, případně se třeba formálně zapojit do Pacem in terris, aby mohl alespoň omezeně působit v pastoraci a vykonávat činnost, k níž se v těžké době rozhodli (zcela na okraji této škály pak zejména v 50. letech stáli tzv. vlastenečtí kněží).

2) Jedním z klíčových opatření státní moci bylo, že zajišťovala duchovním stálý (a rovný) plat, čímž se však kněží dostali zcela do područí státu, který jako jediný určoval, kdo dostane souhlas k „výkonu duchovenské činnosti“. K tomuto účelu stát zřídil centrální úřad, jemuž byli na krajské a okresní úrovni podřízeni příslušní církevní tajemníci, kteří měli na bedrech výkon státní církevní politiky ve svěřeném regionu a v ustanovováních kněží do jednotlivých farností hráli větší roli než biskupské konzistoře. Církevní tajemníci rovněž povolovali (či spíše nepovolovali) jakékoliv „mimořádné“ pobožnosti mimo zdi kostelů, kontrolovali účast na bohoslužbách a jejich cílem bylo podřízení církve státu a sekularizace společnosti.

3) Dle zákona z října 1949 převzal kompletně péči o sakrální stavby. Tato líbivá deklarace však v praxi znamenala pokorné opakované a mnohdy neúspěšné prosby kněží o státní příspěvky na opravy kostelů, kaplí a far, což uvedlo kněze do plné závislosti na libovůli církevních tajemníků a v nemalém počtu případů zapříčinilo i havarijní stav mnoha sakrálních objektů.

4) V rámci vztahu církve, resp. jednotlivých ke státu a státní moci hrál nezanedbatelnou úlohu biblický citát „Každý se má podřídit vyšší moi, která vládne, neboť není moci, která by nepocházela od Boha“ (Řím 13,1), jehož interpretace byla samozřejmě hojně zneužívaná. Opomenout v tomto ohledu nelze ani délku doby, jíž komunistická totalita trvala.

5) Státní církevní politika zcela destruovala původní schémata duchovní správy, kdy se novosvěcenec obvykle několik let „zaučoval“ jako kaplan, přičemž přejímal vzorce chování starších a zkušenějších duchovních a nabýval praktické znalosti při řešení různých nesnází sporů. Nedostatek kněží a extrémní dobová situace (jako v případě Josefa Hendricha) tato kaplanská léta omezily mnohdy na minimální časový úsek a mladý kněz se musil v krizových situacích spolehnout často jen sám na sebe.

6) Dlouhodobá nepřítomnost sídelního biskupa jakožto ústřední postavy diecézní struktury disponující řádnou jurisdikcí a svátostnými funkcemi, které nemohl kapitulní vikář (jehož hodnověrnost nemohla být stejná jako biskupova) nikdy nahradit, vedla postupně k atomizaci farní sítě (farnost jako svět sám pro sebe bez dalších vazeb, omezení setkávání ve vyšších celcích) a individualizaci kněžského života. Jednotliví duchovní vystavení stálému tlaku státních úřadů a příslušníků bezpečnostních sborů se tak mohli snadno stát jejich oběťmi.

Pramenné výpovědi, které se staly primárním zdrojem tohoto textu, mají vesměs omezenou výpovědní hodnotu. Zatímco vnitrocírkevní dokumenty jsou mnohdy již finálními právními akty, které nezachycují proces, který vedl k jejich vzniku, zajímavější písemnosti s osobními charakteristikami a dobovými postoji jsou vesměs výsledkem činnosti různých státních úřadů, jejichž smyslem bylo zejména církev ovládat, perzekvovat ji a hledat na jejích představitelích spíše to špatné. Vytvářet na základě takovýchto dokumentů ucelenější a alespoň trochu objektivnější osobnostní hodnocení je ošidné.

Josefa Hendricha vnímám jako osobnost, jejímž cílem bylo zajistit fungování církve v nelehké dobové situaci, v níž hledala meze možného spolužití s dominantní státní mocí. Hendrich v těchto procesech nestál na okraji a nečekal na výsledky jiných, projevoval se aktivně a nebál se v tomto údělu vzít odpovědnost na sebe. Snažil se nepůsobit aktivisticky a nezneužíval svou takto nabytou moc, byl však zároveň ochotný ke kompromisům, z nichž některé se nám dnes mohou jevit spíše jako prohry. Přes dlouholeté působení ve farní duchovní správě jej vnímáme především jako kapitulního vikáře a nutno přiznat, že v tomto ohledu splnil svou úlohu a spravoval diecézi, tu více tu méně úspěšně, až do příchodu nového diecézního biskupa.

Mgr. Martin Barus, archivář Biskupství litoměřického
(článek vychází ze studia odborné literatury a pramenů uložených v Archivu Biskupství litoměřického, Státním oblastním archivu v Litoměřicích, Národním archivu, Archivu bezpečnostních složek, Státním okresním archivu Liberec a Státním okresním archivu Mladá Boleslav a autor jej hodlá v blízké době i s příslušným citačním aparátem publikovat v odborném tisku)