Nově jmenovaný litoměřický biskup Stanislav Přibyl: Jsem tu s vámi a jsem tu pro vás!
V katedrále sv. Štěpána v Litoměřicích bylo v sobotu 23. prosince 2023 oznámeno jméno nového, v pořadí 21. litoměřického biskupa, kterého jmenoval papež František. Přinášíme rozhovor s nově jmenovaným biskupem, P. Stanislavem Přibylem.
Papež František vás jmenoval novým biskupem litoměřickým. Jak jste se cítil, když jste se tuto zprávu dozvěděl?
Přestože se již léta pohybuji mezi biskupy, s apoštolskou nunciaturou jsem v denním kontaktu a znám poměrně podrobně proces, kterým dochází k výběru biskupů, je to přece jen okamžik, který člověka zaskočí.
Pan nuncius mi napsal v neděli 17. prosince přes Whatsapp, že by se mnou potřeboval něco probrat a že to nezabere víc než deset minut. Vzhledem k tomu, že jsme spolu v předchozí dny projednávali různé úřední záležitosti, vypadala zpráva „nevinně“. Nicméně přece jen – v neděli jsme podobné záležitosti neřešili s takovou urgencí. Před odjezdem na odpolední mši svatou do Horní Police jsem se tedy zastavil na nunciatuře. Tam na mě čekala na prázdném stole v přijímacím salónku obálka. Měl jsem si ji otevřít a přečíst. Jenže tam bylo vánoční přání! Byl jsem dokonale zmatený. V přání byla věta s prosbou o požehnání pro mě do budoucnosti. Potom mi pan nuncius oznámil, že se Svatý otec rozhodl mě jmenovat litoměřickým biskupem. Zavřel jsem oči a prosil Pána o správná slova. Pak jsem jen řekl, že přijímám. Následně jsem poprosil o sklenici vody a o možnost jít se pomodlit do kaple. Po půlhodině jsem sedl do auta a jel do farnosti. Takhle jednoduché to bylo…
Již je známý termín vašeho svěcení, víte také, kdo budou vaši světitelé?
Dohodli jsme se na sobotě 2. března. Jmenovaný biskup se musí ujmout úřadu do tří měsíců. Nedílnou součástí jsou duchovní cvičení před svěcením. A vzhledem k tomu, že budou v druhé polovině února společné exercicie pro biskupy, volili jsme nejbližší termín po těchto duchovních cvičeních.
Bývá zvykem, že si světitele zvolí jmenovaný biskup sám, nicméně je nanejvýš vhodné, aby světitelem diecézního biskupa byl jeho metropolita. Takže – a jsem tomu velmi rád – bude hlavním světitelem pražský arcibiskup Mons. Jan Graubner. Dále jsou potřeba další dva spolusvětitelé. Jedním z nich bude zcela určitě Mons. Jan Baxant, dosavadní litoměřický biskup. Byl mým rektorem v semináři, blízkým spolubratrem v kněžské službě, šéfem, když jsem byl generální vikář, nedovedu si to bez něj představit. Třetím biskupem světitelem bych měl rád některého německého biskupa, protože litoměřická diecéze má vzhledem k své nedávné historii k Německu velmi blízko. Toto třetí jméno je v jednání, ale doufám, že to vyjde.
Diecézi již znáte dobře, jste knězem této diecéze a v letech 2009–2016 jste působil jako její generální vikář. Jaké tedy budou vaše priority a na co se zaměříte?
Služba biskupa je natolik komplexní, různorodá a široká, že je těžké v pár větách vyslovit nějaké priority. Snad mi v tom pomůže právě probíhající Synoda o synodalitě s podtitulem společenství, spoluúčast, poslání.
V oblasti společenství bych se rád zaměřil na pevné a pevnější vztahy mezi námi křesťany v diaspoře a ve vysoce sekularizovaném prostředí. Tedy s kněžími a jáhny tvořit presbyterium (kněžstvo), které není jen seznamem kněží, ale kde jsou opravdu pevné vazby založené na hlubokém přátelství, společném poslání a službě církvi a v církvi. Se spolubratry biskupy chci posilovat na stejných principech kolegialitu, nebýt nějakým solitérem utrženým ze řetězu. Někdy jsou komunikace, diskuse a hledání společného rozhodnutí vnímány jako něco, co jen zdržuje a člověka brzdí v rozletu. Ale je to naprosto nutný způsob života a práce. Navíc jsem k tomu „přičichl“ již jako generální sekretář, takže to není pro mě nic nového. Ve vztahu k Božímu lidu bych byl rád, abychom tvořili jednu rodinu Božích dětí založenou rovněž na přátelských vztazích a na vědomí stejné důstojnosti i stejného poslání. Všem diecézanům i všem lidem, s nimiž se budu setkávat, bych rád už nyní vzkázal: jsem tu s vámi a jsem tu pro vás! Není to nic nového, je to ozvěna starého pravidla formulovaného sv. Augustinem: „S vámi jsem křesťan, pro vás jsem biskup.“
Co se týče spoluúčasti, rád bych zdůraznil, že každý z nás jsme obdarovaný Bohem. Nikdo není jen do počtu. Lidské síly a charismata jsou řečeno ekonomickou terminologií „vzácné statky“. Jsem proto přesvědčen, že je třeba dát šanci na podíl na aktivnějším životě církve všem, ovšem samozřejmě po příslušném rozlišování. K tomu bude třeba hodně naslouchání. Jsou na to k dispozici stanovená grémia, jako je kněžská rada, pastorační rada a další. V prostředí, jako je v litoměřické diecézi, existuje přesvědčení až klišé, že „nejsou lidi“. Udělám všechno proto, aby se ukázalo, že lidí je sice možná méně než jinde, ale že Pán žehná všude.
Nakonec je zde poslání. To chápu především jako výzvu, abychom se jako církev netočili jen kolem sebe a nebyli do sebe příliš zahledění. Jsem přesvědčen, že je třeba vykročit na cesty známé i nové, abychom svědčili o Kristu, hlásali evangelium a přivedli Pánu ochotný lid. Naše země je zahrada, tedy Bohem stvořená a člověkem obdělávaná. Po vyhnání z ráje se sice stává někdy také kamenolomem, ale naším úkolem je z něho s Boží pomocí tu zahradu znovu udělat. Zahradu, která není podle slov naší hymny jen „zemským rájem napohled“, ale místem, kde přebývá Bůh a my s ním… A ráj nebo kamenolom začíná a končí tam podle toho, jaké jsou vztahy mezi lidmi a mezi člověkem a Bohem.
Vzhledem ke znalosti prostředí, neboť jsem byl v Litoměřicích sedm a půl roku generálním vikářem a v diecézi působím nepřetržitě od roku 2009, se domnívám, že mé představy by nemusely být naivní…
Zůstanete i nadále na postu generálního sekretáře ČBK? Půjdou skloubit tyto dvě velmi náročné funkce?
Odpovědět na tuto otázku je příliš předčasné. Dosud jsem nemohl o svém jmenování s nikým mluvit, a tak je pochopitelné, že se nemluvilo ani o židli generálního sekretáře. Podle stanov ČBK by to měl být kněz. Nicméně v Evropě najdeme celou paletu osob, které tento úřad zastávají. Generálními sekretáři jsou biskupové diecézní i pomocní, kněží, řeholníci, řeholnice a také laici – ať muži či ženy. Důležité je zvládnout velmi rozsáhlou a různorodou agendu a také vytvořit pro biskupy ono již zmiňované prostředí pro uskutečňování kolegiality, což je spojeno s atmosférou důvěry, diskrétnosti a přijetí.
Domnívám se, že následující týdny budu jistě na postu generálního sekretáře pokračovat, potom se uvidí. Bude to záviset na tom, zdali se najde vhodný kandidát a v jakém časovém horizontu by se mohl nového úřadu ujmout. Já jsem připraven pokračovat jako generální sekretář tak dlouho, jak to bude potřeba. V situaci, kdy agendu znám velmi důvěrně a kdy mnoho záležitostí vyřizuji již dnes on-line a na dálku, to nepředstavuje tak velkou zátěž. Ale uvidíme…
Co vás tedy čeká nyní? Budete mít čas se na převzetí diecéze nějak připravit?
Čeká mě mnoho praktických kroků: připravit se na svěcení po duchovní, liturgické i organizační stránce, musím se vybavit příslušnými biskupskými insigniemi, popřemýšlet o nejbližších spolupracovnících a mnoho dalšího. Co se týká administrativního převzetí diecéze, tam nic neuteče, to by proběhlo, předpokládám, až po svěcení a převzetí úřadu.
Byl bych rád, kdyby příprava na změnu na litoměřickém biskupském stolci měla silný duchovní akcent: předběžně si to představuji tak, že by mohla v diecézi před svěcením proběhnout modlitební novéna a v předvečer slavnosti společná adorace za diecézi a nového biskupa, například v Doksanech, které jsou díky přítomnosti kontemplativních sester jedním ze silných duchovních center diecéze. Ale jsou to všechno jen představy, konkrétní podobu to začne nabírat po Novém roce, až budu moci s příslušnými lidmi o tom podrobněji mluvit.