Podzimní setkání pastoračních asistentů

Další ze setkání pastoračních asistentů proběhlo v pondělí 5. listopadu 2012 v Liberci a o týden později v pondělí 12. listopadu v Litoměřicích. Jeho náplní byla reflexe myšlenek biskupského synodu o nové evangelizaci, kterou vedl biskupský vikář pro pastoraci Martin Davídek.

Na obou místech, v Liberci i v Litoměřicích, se setkání zúčastnilo kolem 50 lidí. Součástí programu byla tradičně mše sv., následující přednáška - pastorační slovo - se týkala tématu nové evangelizace. „Je vidět, že pastorační asistenti mají o ty věci velký zájem. Po obědě byla diskuse, při níž se samozřejmě také mluvilo o tom, jak prožívají víru a novou evangelizaci ve farnostech, s jakými obtížemi a radostmi se tam setkávají. Byla to diskuse, která povzbudila mnohé, řekl biskupský vikář pro pastoraci Martin Davídek. K tomu, o čem se zde hovořilo, nám sdělil následující:

„Na setkání pastoračních asistentů jsem použil materiály, které pan biskup připravil v průběhu synodu o nové evangelizaci v Římě. Měl jsem tu výhodu, že jsem v Římě byl s ním, i když jsem do synodální auly nesměl, protože tam kromě synodních otců a nominovaných členů papežem Benediktem XVI. neměl přístup nikdo. Prakticky denně jsme se setkávali v mezičasech, kdy se pan biskup podělil o zážitky a postřehy. Tak jsem poznal kontext, což bylo obrovsky důležité - mohl jsem s těmi jeho poznámkami pracovat lépe, než kdybych si je jenom přečetl. Pan biskup si v nich všímá především toho, co je důležité, aktuální pro nás, pro naše prostředí. To je několik hlavních věcí:

Zaprvé Benedikt XVI. položil na začátku základní mantinely, a to ve smyslu ‚dělejte, co děláte, a dělejte to pořádně'. Další pozoruhodnou skutečností je, že církev celosvětově roste co do počtu členů. (Poslední údaj, který jsem se dozvěděl, je, že katolická církev dnes představuje jednu miliardu dvě stě milionů členů.) Jak již ovšem mnohokrát dříve Svatý otec Benedikt XVI. zdůraznil, má si uchovat mentalitu malého stádce, čili lidí, kteří opravdu věří v Krista, žijí evangeliem a jsou schopni je předávat dál. Nemůže někdo předat něco, co nemá. Sám Svatý otec naznačil v závěru synodu, že na začátku předpokládal, že nová evangelizace se bude týkat především západní Evropy, ale teď po skončení synodu je jasnější, že se týká celého světa - v různém kontextu.

Jednou z myšlenek bylo též konstatování, že reakce na mnoho problémů ve světě nespočívá v tom, že bojujeme proti něčemu - například afričtí biskupové mluvili o nástupu radikálních islamistů nebo radikální sekularizaci, kterou prožívá ve velké míře západní Evropa. Není řešením proti tomu bojovat, ale do těch míst, do toho „spáleniště (termín spáleniště použil biskup Jan Baxant při svém samostatném vystoupení během synodního zasedání), ale přijít a tam přinést evangelium. Tam žít pro Krista. My jsme totiž silně tlačeni světem kolem nás, abychom se proti něčemu stále vymezovali a bojovali, vedli jakousi válku v různých podobách. Ale to není naším posláním. Naším posláním je přijít do míst, kde „nic není, a přinést tam Krista. To je ústřední myšlenka. Proto se nemusíme bát ani tady v našich krajích, kde lidé zdánlivě o Bohu ani církvi už nic nevědí. My se vůbec nemusíme bát, pro nás je to naopak příležitost a obrovská možnost přinášet Krista.

Hodně se mluvilo o tom, že nestačí jen konat přípravy na svátosti, ale je nutné pokračovat v setkáváních poté, když byly již svátosti uděleny. Když člověk přijme svátost, zde má příprava svůj vrchol, a následně se takový člověk učí žít s touto novou „kvalitou života. Jeho život se nějakým způsobem radikálně změní. To je největší problém, nejenom u nás, i ve světě. Často se vykoná příprava ke svátosti, dojde k přijetí svátosti (křest dospělého, biřmování, svátost manželství), svátost je udělena, ale po udělení se dále nepokračuje s křesťanským rozvojem (na synodu byly používány termíny „post-katecheze, „post-příprava apod.), který má následovat. Tímto způsobem, jak již bylo řečeno, dále postupovat nemůžeme. Jde o to, aby příprava pokračovala další fází, došlo k rozvoji „-post. Můžeme to srovnat se situací, kdy by se narodilo miminko a po porodu bychom ho již nechali být a nestarali se o něho. Takto to nemůže dále končit, je nutné pracovat s nově pokřtěnými, s biřmovanými, s novomanželi atd. i po završení jejich přípravy k přijetí svátosti. Jinými slovy svátostí příprava proces formace nekončí, ale vstupuje do nové fáze.

Důležitým prvkem bylo i vyjádření synodálních otců: „Evangelizátorem je každý pokřtěný; každý, kdo přijal Krista. Tedy odpovědnost za novou evangelizaci mají všichni pokřtění. Nová evangelizace se skládá ze tří prvků:

1. autoevangelizace - sám evangelizátor musí být evangelizován. Nikdo totiž nemůže dát, co sám nedostal.

2. evangelizace pokřtěných - evangelizátor evangelizuje ty, kteří jsou již pokřtěni. Je povzbuzuje, evangelizuje, aby zase oni mohli evangelizovat.

3. evangelizace nepokřtěných - ji můžeme ztotožnit s misií.

Nová evangelizace není nějaká nová pastorační metoda nebo program, ale nový způsob uvažování. Nelze rozlišovat jakousi novou a starou evangelizaci, nebo jakýsi nový způsob pastorace, ale uvažovat, jak to, co děláme, ještě dělat nově. Nová evangelizace tedy neznamená, že „zapomeneme na vše, co dosud církev činila v předávání radostné zprávy - evangelia, ale že hledáme i další způsoby, jak to vše dělat ještě nově. Správná otázka tedy není: co je to nová evangelizace, ale jak se dělá nová evangelizace. Úplně zkráceně: Ne co, ale jak?

Výsledkem synody byl asi padesátibodový dokument, který nebyl zveřejněn, ale slouží Svatému otci pro přípravu pro budoucí postsynodální apoštolskou exhortaci, kterou můžeme očekávat. Synodální otcové připravili také poselství synodu o nové evangelizaci, které bylo zveřejněno.