Poznámka generálního vikáře P. Stanislava Přibyla

Poznámka generálního vikáře litoměřické diecéze P. Stanislava Přibyla CSsR k slavnosti beatifikace Čtrnácti pražských mučedníků.

Je pro mě velikou ctí, že jsem se mohl účastnit slavnosti beatifikace Čtrnácti pražských mučedníků. Nedávno jsem se účastnil blahořečení kněze Alojse Andrického v Drážďanech, takže jsem měl možnost trochu srovnávat. Pan kardinál, který blahořečení vyhlásil, byl tentýž, protože je prefektem Kongregace pro blahořečení a svatořečení.

Mohu říct, že to byl úžasný zážitek. Připomnělo mi to atmosféru z let 1989-1990, kdy byla kanonizována Anežka Česká. Pražská katedrála byla vskutku plná. Přišli jen ti, kteří přijít chtěli, a byli to lidé, kteří uměli projevit radost z toho, že se tak děje. Atmosféra byla vpravdě radostná a živá. Pan kardinál Amato působil, řekl bych, nesmírně skromně, na druhou stranu však, vzhledem k slavnostnímu okamžiku, s nesmírnou autoritou - mluvil totiž jménem Svatého otce. V ruce měl dokument podepsaný papežem, který potom ukázal.

Beatifikace samotná se koná téměř na začátku bohoslužby, před chvalozpěvem Sláva na výsostech Bohu, a spočívá v tom, že kardinál přečte dekret o blahořečení. Nato je odhalen beatifikační obraz.

Beatifikační obraz Čtrnácti pražských mučedníků od Tomáše Císařovského je moderním dílem. Vyjadřuje velmi stísněnou atmosféru. Znázorňuje pevně semknutou skupinu bratří františkánů ohroženou dravými temnými ptáky, symbolizujícími agresi. Bratří mají ve tváři úzkost, protože vědí, že je čeká smrt. Každá z těch tváří projevuje, řekl bych, jinou podobu úzkosti.

Je to velký zážitek, když je obraz odhalován a lidé vědí, že od této chvíle mohou zmíněné bratry nazývat blahoslavenými. V žádném případě to neznamená, že by až od tohoto okamžiku byli v nebi. Tam jsou již dávno.  Znamená to však, že máme jistotu, že jsou v nebi a že se na ně můžeme obracet jako na ty, které nám církev představuje jako určité vzory. Blahoslavení jsou vzory především pro místní církev, a protože v České republice jsme taková jedna velká rodina, tak si myslím, že to není jen místní církev ve smyslu pražské arcidiecéze, ale ve smyslu celé České republiky. Skutečně jsem to chápal jako svoji slavnost.

Když jsem se díval do brožury vydané ke slavnosti, všiml jsem si jedné zajímavé věci: v krátkých životopisech františkánských mučedníků bylo mimo jiné popsáno, v jaké situaci kdo zemřel. Jeden z nich chránil Eucharistii, druhý z nich právě končil mši svatou, třetího ubili k smrti, když zpovídal, čtvrtý se skryl v depozitáři sakristie, vytáhli ho ven a ubili, pátý byl zabit na chodbě, když nesl dříví do kuchyně, šestý vyšel na chodbu, kde mu rozpoltili hlavu, sedmý se vkleče modlil v kapličce před sochou Panny Marie, zde ho zezadu probodli mečem, osmý zemřel ubodán meči a dýkami v klášterní nemocničce, kde ležel po zranění dýkou při chození po almužně. Další byli chyceni a ubodáni na půdě kostela nebo na kostelní věžičce, kam uprchli.

Ptal jsem se sám sebe, což je pro mne takové základní poselství jejich života, co by asi napsali lidi o nás, co jsme právě dělali, kdyby nás zastihla smrt teď v této chvíli: seděl u televize, u internetu, hrál počítačovou hru, nebo kterou z nepodstatných věcí se zabýval...? Tito blahoslavení konali dobro, konali svou službu. Modlili se, pracovali, sloužili. Dělali úplně obyčejné věci, které by dělali v jakékoli jiné situaci, jako že například nesli dříví do kuchyně. Při té příležitosti byli chyceni a zabiti. To je mučednictví. Svědectví křesťanského života v jakémkoli okamžiku. Člověk svědčí i tím, co právě dělá: kdyby mě v okamžiku smrti našli u internetu a zobrazili historii prohlížeče, co by tam asi našli? Jakými věcmi se člověk ve svém životě vlastně zabývá...?

Tato úvaha mě vede k dvojímu pohledu na život. Jedním z nich je pohled z dlouhodobé perspektivy, druhým pohledem je záběr na detail: Co dělám právě teď? Není to, co dělám nyní, jen nějaké provizorium, vycpávka z nudy, nebo dokonce něco špatného, co budu muset v budoucnosti napravovat?

Určitá úzkost, že neznáme dne ani hodiny, je stále přítomná v našem životě. Černý pták oblétává i kolem nás, je jakýmsi ustavičným „mementem mori. My se ho však nemusíme bát, protože věříme v Boha. Ale kdyby nás Bůh teď zavolal, jak bychom asi dopadli? Takto jsem přemýšlel během mimořádně pěkného kázání kardinála Amata, které určitě stojí zato si přečíst.

Za nejvýznamnější části v jeho homilii považuji ty, kdy říká, že slavnostní blahořečení Čtrnácti pražských mučedníků nesměřuje k dodatečné pomstě, ale snaží se jen povzbudit nás, abychom přemáhali zlo dobrem. Zdůrazňuje, že znesvěcení posvátného místa a zabití čtrnácti (Bohu) zasvěcených osob tragicky kontrastuje s jejich dobrým životem. ... nechovali nenávist, ale modlili se, pracovali a konali dobro. V závěru homilie pak poukazuje na to, že právě to je dar, který blahoslavení mučedníci dávají církvi a lidské společnosti. Ukazují věčnou životní sílu dobra, nepostradatelný kvas pro usmířené, mírumilovné, dobré lidstvo.

Na konci mše promluvil bývalý apoštolský nuncius v České republice, kardinál Giovanni Coppa, který svou krásnou a originální češtinou říkal, jak od začátku, kdy přišel do Prahy, usiloval o tuto beatifikaci. Když říkal slova naše vlast, bil se v prsa a tak zdůrazňoval, že patří k nám, ačkoli je Ital. Vysloužil si tím obrovský potlesk. Jeho vitalita v 87 letech věku, to byla událost. Generální představený františkánů, který hovořil poté,  bratr José Rodriguez Carballo, poukázal na další věc: že bratří františkáni vlastně tvořili mezinárodní komunitu, což je úžasně moderní poselství, aktuální v tom smyslu, že my žijeme v globalizovaném světě a ti lidé se stali svatými, když jako synové mnoha národností žili pohromadě. Jejich beatifikace není tak jen národní záležitost, ale událost mezinárodní. Vždyť pocházeli nejen z území dnešních Čech, ale i ze Španělska, Francie, Itálie, Německa a Holandska.

Dále je důležité připomenout, že byli prohlášeni za blahoslavené jako komunita, jako celek. Brutální útok přežil jen jediný z nich - jejich představený, který byl zrovna někde na cestě. V době vybičovaného individualismu je tu najednou postaveno za vzor čtrnáct lidí, kteří zahynuli jako bratrské společenství. A nakonec: celá událost se stala v době podobné době dnešní. Doba před třicetiletou válkou byla dobou určitého kvašení a velkých (a neúspěšných pokusů), kdy vlastně všichni byli proti všem a nikdo nevěděl, co chce.  Signifikantní rovněž bylo, že slavnost proběhla 13. října 2012, v den voleb, které potom dopadly, jak dopadly.

Slavnost beatifikace Čtrnácti pražských mučedníků měla obrovský náboj a nese s sebou velké poselství. Jsem velmi vděčný, že jsem na ní mohl být.

Příběh pražských františkánských mučedníků dosvědčuje, že být svorní až do smrti a neodvrátit se od toho, co je důležité, i když to stojí život, je v této době poselstvím i pro nás.

Homilie kardinála Angela Amata.pdf

Beatifikační obraz malíře Tomáše Císařovského. Zdroj: www.cirkev.cz