Přímý přenos mše svaté z baziliky Nanebevzetí Panny Marie na Svaté Hoře

V neděli 18. dubna 2010 celebroval generální vikář P. Stanislav Přibyl, CSsR., mši svatou ve svém bývalém působišti v bazilice Nanebevzetí Panny Marie ve Svaté Hoře u Příbrami, kterou do svého vysílání zařadil ČRo 2.

Jak můžete zpívat Aleluja?

Homilie přednesená při mši svaté v 9 hodin, kterou ze Svaté Hory přenášel ČRo 2 - Praha.

Drazí přátelé, bratři a sestry, milí posluchači!

Právě jsme slyšeli úryvek z Janova evangelia, který vypráví o setkání zmrtvýchvstalého Ježíše se svými učedníky. Tak jako mnoho důležitých událostí v životě Ježíšových apoštolů, i toto setkání se událo u Genezaretského jezera či - jak se píše v dnešním úryvku - u Tiberiadského moře.

Na počátku stojí Petrovo rozhodnutí vrátit se ke své práci, kterou se živil po celý svůj život: „Půjdu lovit ryby. A není v tomto rozhodnutí sám. Ostatní učedníci mu odpověděli: „I my půjdeme s tebou. Evangelista nepopisuje, proč šli lovit ryby. Mohla v tom být i určitá rezignace, snaha zapomenout na to všechno, co se stalo, když byl Ježíš s nimi, co je vytrhlo z jejich všedního života a co tak beznadějně skončilo. Sice se už se zmrtvýchvstalým Kristem setkali, ale stále to nebylo tak nosné, aby jim to vrátilo radost ze života, kterou ztratili před několika dny v Jeruzalémě.

Lovili celou noc, ale nic nechytili. Ani jejich profesní zkušenost jim nebyla nic platná, byla to zbytečná práce. Nálada byla na bodu mrazu.

Ale pak se objevuje Neznámý na břehu a všechno se mění. Jako odpověď na jeho otázku po jídle musejí přiznat, že nic nemají, nic nechytili. A tu přichází rada: „Hoďte síť na pravou stranu lodi, a najdete! A najednou je síť plná. To je okamžik, kdy Jan poznává Zmrtvýchvstalého: „Pán je to! A Petr se vrhá do moře, aby byl brzy u něho. Všechny pochybnosti jsou pryč, ochablost je pryč, oheň naděje se znovu rozhořel.

My, křesťané dnešní doby, až příliš snadno přijímáme skutečnost, že Ježíš vstal z mrtvých, za hotový fakt, který jsme přijali, a bohužel o něm už moc nepřemýšlíme. A přitom právě Ježíšovo zmrtvýchvstání je tou skutečností, která změnila a mění náš život. Apoštolové, a všichni ti, kteří s Ježíšem žili před jeho smrtí, se museli k této víře pracně prokousávat krok za krokem. To oni za nás podnikli tuto nesnadnou cestu od rezignujícího „Půjdu lovit ryby k radostnému poznání „Pán je to!, pro které se Petr neváhal namočit, když skočil do jezera, a pro které později neváhal položit svůj život.

Ale to není všechno. Petr měl prožít onoho rána ještě další lekci, která z něj opravdu měla učinit Skálu (Petra), o kterou se lze opřít. Tou lekcí je trojí Ježíšova otázka, zda jej Petr opravdu miluje. Autor evangelia si zde pohrává se dvěma slovíčky, která obě vyjadřují lásku. Ježíš se ptá: agapás mé, Petr však odpovídá: fíló té. Až při třetí Ježíšově otázce se oba shodnou na témže slově: fíleís mé - fíló té. Jako by chtěl ukázat, že Petrova láska musí ještě dorůst od obyčejného „mám tě rád k rozhodnému „miluji tě. Mnozí církevní otcové poukazují na trojí vyznání lásky, které Ježíš po Petrovi požaduje, jako na odčinění trojího zapření, kterým Petr zradil Pána na veleknězově dvoře. Na trojí otázku Ježíšovu odpovídá Petr třikrát, že jej má opravdu rád a dostává třikrát pověření k pastýřské službě. Po Petrově vyznání, že Ježíš je Boží Syn a Ježíšově konstatování „Ty jsi Petr - Skála, a na té skále zbuduji svou církev, a brány pekelné ji nepřemohou, je toto „Pas mé ovce druhé potvrzení Petrova poslání jako toho, který má být garantem jednoty a svornosti Pánova společenství - církve. A tak je tomu v osobě Petrova nástupce - papeže - až dodnes.

Hledíme dnes na Ježíše a na Petra, ale neměli bychom zapomenout na Jana. To on poznal Ježíše jako první, když zvolal: „Pán je to! I v jeho případě je potřeba se vrátit před Ježíšovu smrt. Jan byl ten, který při poslední večeři ležel na Ježíšových prsou, Jan byl ten, který byl blízko jeho srdci. Jana Petr požádal, aby se Mistra zeptal, kdo je zrádce. A po zmrtvýchvstání spolu s Petrem Jan běžel k prázdnému hrobu, aby se oba přesvědčili, že nic neskončilo, ale naopak všechno začalo. Jan byl také jediným apoštolem, který vytrval s Ježíšem a šel s ním až pod kříž, Jan byl ten, který přijal Marii za matku, a jehož přijala Matka Boží za svého syna a v něm nás všechny.

Petr a Jan jsou jako dvě tváře církve. Petr reprezentuje tu viditelnou, institucionální, Jan spíše tu charismatickou. Jako by láska, k níž se Petr musí tvrdě propracovávat, byla pro Jana samozřejmostí. Ale při tom běhu do kopce k prázdnému Kristovu hrobu dává Jan přednost Petrovi, ačkoli byl u hrobu první. Jdou tedy ruku v ruce, respektují jeden druhého. Pokud přijmeme apoštola Petra jako osobu symbolizující službu v církvi a Jana jako lásku v církvi se projevující, pak lze církev definovat jako službu lásky. Svatý Ignác z Antiochie ji také takto definuje: „Římská církev je ta, která předsedá v lásce (List Římanům).

Letošní Velikonoce jsou pro nás poznamenány dvěma událostmi, které nám dávají jedinečnou možnost zakusit na vlastní kůži střídání naděje s beznadějí, radosti s bolestí, a tak si znovu osvojit svou víru.Těmito událostmi jsou události, které jsme prožili minulou sobotu 10. dubna 2010. Staly se téměř v jednom okamžiku. Po dlouhém čekání, naplněném modlitbami a očekáváním, jsme dostali nového pastýře pro pražskou arcidiecézi, který je díky historickým a společenským souvislostem chápán jako hlas katolické církve v naší zemi. A hned v prvním okamžiku této radosti se k našim uším dostala smutná a šokující zpráva o leteckém neštěstí, při němž zahynula elita polského národa. Bylo to jako na houpačce - po chvilce radosti jsme stáli jako opařeni a ptali se: Proč?

Obě události velmi úzce souvisí se skutečností Velikonoc. K ní patří jak nová naděje a nový impuls do života, tak životní rány, které nás zbavují dechu a berou nám sílu k životu. V těchto okamžicích vidíme a zakoušíme na vlastní kůži, že jen zmrtvýchvstalý Ježíš je ten, který může přinést našemu životu opravdovou naději a perspektivu.

Včera jsem sledoval v České televizi část zpravodajského pořadu, sledující zádušní mši ve Varšavě za oběti letecké katastrofy. Moderátor se ptal při té příležitosti kněze, který byl ve studiu, jak je možné, že zpíváme radostné Aleluja, když se modlíme za oběti takové tragické události. A já si říkám, že už stojí za to zpívat Aleluja jen za to, že se někdo v naší takzvané „ateistické společnosti takto zeptá!

Každá smrt, zvláště za tragických okolností, je událostí neradostnou. Ale nám křesťanům nesmí vzít naději! Apoštolové si tehdy po Ježíšově ukřižování také uvědomili tragédii, kterou prožili a chtěli ji možná zahnat návratem do bývalého stereotypu života. Tu ale přichází Ježíš a všechno je jinak. A tak je to se všemi událostmi našeho života. Možná potřebujeme ujít určitý kus cesty, jako tehdy učedníci z Jeruzaléma do Emauz, abychom poznali a pochopili, že to, co se stalo, není jen tragická shoda okolností, a abychom uvěřili, že Bůh je Pánem našich životů. Nikdy nevíme, kolik dobra může vyrůst z utrpení, přijatého jako oběť, ale víme, že je to víc, než připouští naše fantazie. A to je důvod, proč zpíváme Aleluja, když truchlíme nad našimi mrtvými, proč se zpívá Aleluja nad otevřeným hrobem. Netruchlíme totiž nadarmo!

Kde bereme tuto jistotu? U Ježíše Krista, který vstal z mrtvých. On se ptá dnes nejen Petra ale i nás, zdali ho opravdu milujeme. Neptá se, zda máme rádi své bližní, zda jsme humanisté, zda jsme hodní lidé. Ptá se, zdali milujeme jeho. On to ví, ale přesto se ptá. Ptá se kvůli nám. A tak spolu s Petrem odpovězme: „Pane, ty víš všechno. Ty víš, že tě opravdu miluji. To je opravdová láska až za hrob, láska, která plodí naději a uschopňuje nás zpívat Aleluja v životních situacích podle lidských měřítek jak radostných, tak i smutných.

Plné znění uvedené mše svaté si můžete poslechnout na:

http://www.rozhlas.cz/radionaprani/archiv/?p_po=431