Promluva litoměřického biskupa na Kněžském dni ve čtvrtek 25. května 2023

Drazí bratři a otcové, kněží a jáhnové,

snad nebude od věci, když si alespoň krátce připomeneme světce, které nám nabízí liturgický kalendář dnešního dne. Jestliže je každá světice a každý světec povzbuzením pro aktivní prožívání křesťanského života, resp. následování Krista, pak tři svatí ochránci dnešního dne nás, kněze a jáhny, zasvěcené osoby pro službu v Kristově církvi, jistě potěší a k hlubšímu chápání naší služby pomohou. Je to sv. Beda Venerabilis, tedy Ctihodný. Ne, že by si nechával takto říkat. To prý sám nebeský anděl připojil na epitaf k jeho jménu. Ctihodný je život každého člověka, který se snaží žít ctnostně. Ryzost myšlenek, slov a skutků člověka automaticky činí „hodným cti“. Narodil se v Anglii kolem roku 672 a jako benediktinský mnich se dožil téměř 65 let. „Ora et labora“, toto benediktinské heslo o modlitbě a práci, bylo nepochybně tématem jeho každodenní meditace a akce. Máloco tak stručně a zřetelně vyjádří podstatu života z víry celostně, jako právě toto. My, kněží a jáhnové, společně tvoříme jedno diecézní presbyterium a benediktini se z nás pravděpodobně už nestanou, avšak považovat modlitbu za náplň své práce a pracovat tak, abychom tím chválili Boha, můžeme všichni. Domnívám se, že přidat ke svému jménu „ctihodný, venerabilis“ nebude asi nikdo z nás až tak opovážlivý, ale předsadit před své jméno „nehodný“, v upřímnosti smýšlení nad sebou samým, lze snadno a lehce, bez nadsázky pravdivě.

Druhým světcem dnešního dne liturgického kalendáře je sv. Řehoř VII., Ital, narozený ve dvacátých letech 11. století a jeho životní cesta byla svou délkou podobná sv. Bedovi. Na tomto světě prošel šesti desítkami let. Nešťastný spor s císařem „Svaté říše římské“ Jindřichem IV. v konečné fázi zapříčinilo dvojpapežství se vzdoropapežem Klementem III. a sám Řehoř VII. jako vězeň Andělského hradu musel čelit obvinění, že může za vyplenění Říma tehdy značně výbojnými normanskými oddíly. Myslím, že nebudu přehánět, když si dovolím tvrdit, že i my jsme nejednou byli mezi lidmi účastníky různých sporů, případně vina za sváry bývala svalována na naši hlavu. Jen stěží jsme se dokázali hájit a bránit a vysvětlovat, kde a jaká je pravda. V takových nelehkých situacích nám nezbývalo, a i nadále nezbývá nic jiného než se uchýlit do svého „andělského hradu“, zprvu s tíhou stát se dobrovolným vězněm, ale posléze s úlevou, že v intimitě našeho hradu modlitebního prostředí jsme v přímé komunikaci s Kristem. I toho podezírali, i on byl odsuzován z rebelie, i on byl vězněm mocných a bez jakéhokoliv zastání skončil potupnou smrtí. Jak působivá to někdy bývá podobnost!

Konečně třetí postavou dnešního liturgického kalendáře je sv. Marie Magdaléna de Pazzi. Italka, narodila se ve Florencii roku 1566, karmelitánka, dožila se 41 let. Relativně krátká životní cesta, ale naplněná nevšedním obsahem. Byla podrobena Boží zkoušce opuštěnosti, bojovala s prudkými pokušeními, pohrdána a vysmívána ostatními, jak tomu bývá téměř vždy u člověka, jenž se vymyká pohodlné průměrnosti a svůdnému populizmu. Ona však vždy znovu a znovu toužila v sobě vzbudit jiskru lásky k Bohu. Neobyčejně odvážné bylo její životní heslo: „Ne zemřít, ale trpět!“. Jak vypadá krátký nebo dlouhý život člověka? Čím se vyznačuje životní plnost a bohatost? Domnívat se, že jsme navždy imunní vůči všem pokušením v různých oblastech (nemám na mysli jen pokušení smyslná)? Je celá řada nešťastných svodů, kterým někdy lehce podlehneme: touha po kariéře, penězích, moci, nezávislosti – dělat si vše dle své libovůle, resp. zlovůle, sklony prosazovat si vlastní neomylnost, pohrdat svými spolubratry, hierarchií, hýřit kritikami i nejvyššího duchovního pastýře a jeho vatikánských úřadů, povyšovat se nad druhé zneužíváním svého postavení duchovní autority apod. To všechno se může v naší duši uhnízdit. Ano, známe to, ovšem, musí tomu tak být natrvalo? Vždyť se na tyto nebezpečné duchovní neduhy nabízí účinná léčba a medikamenty jsou zdarma: svatá zpověď, která opět roznítí jiskru lásky k Bohu, abychom znovu zahořeli a obnoveným ohněm se nechali stravovat za spásu lidských duší a šíření Božího království.

Drazí bratři a otcové, co nás v našem kněžském životě naštěstí neustále provází, je otázka po naší kněžské identitě. Co to vlastně je „kněžská identita, integrální kněžství“? S čím, resp. s kým máme být identičtí? Kde máme hledat a nacházet kněžskou identitu? Do čeho se máme, nebo do koho se máme integrovat? Co všechno máme nastudovat, promodlit, prorozjímat, abychom porozuměli požadavku Kristovy církve: být jako Kristus? Máme-li opustit slovník cizích slov a mluvit prostým, ale krásným českým jazykem, pardon svou mateřštinou (jsou s námi přece Slováci, Poláci, Němci – jak jsem tomu rád!), pak integrální kněžství a kněžská identita se dá vyjádřit jednoduše: být jako Kristus. Pokusím se toto konstatování rozvinout nikoliv dlouhým teologickým traktátem, to bych ani nedokázal, ale způsobem nám všem vlastním. Mluvit o tom, co sám žiji, o co se snažím, jakou perspektivu to mé snažení má, co mi leží na srdci, k jakému cíli směřuji, z čeho mám radost, čeho se obávám, nosím snad v sobě neolitovaná, a proto neodpuštěná provinění, nepěstuji v sobě pocity ublíženosti atd.?

Být jako Kristus. Ideál je to vysoký, nikoliv však v úměře k naší lidské křehkosti zcela vzdálený a cizí. My máme mít ideály a nemusíme se hned rdít, když je nenaplňujeme hned, okamžitě. Jako duchovní rádcové, navíc my kněží jako zpovědníci, vedeme všechny ty, kteří se na nás s důvěrou obracejí tak, že v duchovním životě na cestě následování Krista se postupuje pozvolna, postupně, i když s radikální opravdovostí. Ježíš, s kterým se máme ztotožňovat, představil vznešený a zároveň nelehký úděl dobrého pastýře a bezchybně splnil úkol spasitele. Přesvědčivých důkazů, že je navždy milovníkem svého Otce a všech lidí, nebylo málo. Je naprosto zbytečné uvažovat o vyvažování jeho vztahu lásky k Otci a k lidem. Není a nebylo tomu tak, že by jeho láska k lidem utrpěla a se umenšovala, když láska k nebeskému Otci vynikala bezvýhradností a věrností. Spíše možno říci, že Ježíšův vztah lásky k Otci a lidem se stále držel a drží starodávného, tedy starozákonního pravidla, přikázání lásky: miluj Boha nade všechno a svého bližního jako sebe. Je to dvojí vztah jedné lásky. Stejně i my, milí bratři, Kristu se spolehlivě podobáme, když jsme ochotni mít rádi Pána Boha a lidi. Neutrpí naše láska k Bohu a lidem, když se někdy projeví menší intenzitou a horlivostí. Pošlapeme ji však, když propadneme, zpočátku vinou naší chabé duchovní bdělosti nepozorovaně, sebelásce. Těžce chorobný egoismus se v naší současnosti nejen pěstuje, ale k němu se i nabádá. „Užij si, dopřej si, nebuď zpozdilý, snaž se být in, chraň si své pohodlí a svůj blahobyt…“ slyšíme a čteme ve všech možných i nemožných dostupných médiích, majících i na nás zhoubný vliv, pokud přestaneme být ostražití. O ryzost dobrého pastýře bychom měli usilovat denně, i přes nepochopení a mnohdy i nepřátelství těch, kvůli kterým jsme ochotni nastavit svůj život a pro jejich věčnou záchranu vytrvat do posledního dechu. Na spasitele však ambici mít nemůžeme. Nesnažme se být spasiteli. Je to opět současná léčka a pokušení. Spasitel je jen jeden a on už své dílo dokončil.

Být jako Kristus. A on nežil v izolaci, sám a opuštěn, i když na Kalvárii zkouškou opuštěnosti prošel. Ježíš žije ve společenství. Je to ovšem společenství Nejsvětější Trojice, jejíž model je a musí být patrný v jakémkoliv jiném zbožném společenství věřících, křesťanů i nás, zasvěcených osob v kněžském či jáhenském stavu. Dovolím si upozornit na jisté úskalí v chápání společenství jako takového. Nikdy by se nemělo stát, aby se naše lidské, křesťanské a kněžské společenství, jinak velmi doporučované a hodnotově vzácné, stalo náhradou za společenství s Trojjediným Bohem. Pominout komunikaci s Bohem, vnímání jeho přítomnosti, nazírání plnosti Jeho existence a Jeho bezkonkurenční životodárnou posilu, by pro nás znamenalo zmar, neštěstí, tragédii. Moje osobní blízkost Bohu mě uschopňuje být blíže mým bratřím v kněžském společenství a potažmo být otevřenější pro bratry a sestry v Kristu, všechny lidi, Boží děti. Celibátní skutečnost lze chápat i ve vztahu k této opravdové, nikoliv hrané a předstírané otevřenosti vůči všem bez rozdílu. Nepatřím jen někomu, ale všem. Kristus nepřišel jen pro některé, ale pro všechny.

Foto: Martin Davídek