Rozžehněme svíčku a sundejme černé brýle
Na druhé straně aktuálního 44. čísla Katolického týdeníku vyšla dušičková úvaha generálního vikáře litoměřické diecéze P. Stanislava Přibyla CSsR s názvem Rozžehněme svíčku a sundejme černé brýle. Přinášíme vám původní, nezkrácené znění textu.
Každoročně se kolem Dušiček děje něco zvláštního: na hřbitovy se sjíždí tolik lidí jako nikdy v roce. Hroby jsou osvícené a upravené, pohled na hřbitov o Dušičkách po setmění - to je něco čarokrásného!
Avšak vztah současné české společnosti ke smrti je více než ostýchavý. Přibývá pohřbů bez obřadu, kdy jde v podstatě o pouhou likvidaci tělesné schránky. Ale na Dušičky jakoby se všechno proměnilo. Všichni pospíchají, aby svým zesnulým podali na hřbitově důkaz toho, že na ně nezapomněli.
Jako v mnoha dalších oblastech života, i zde vidíme vliv jakéhosi „odkřesťanštěného křesťanství. Úlohou nás křesťanů v této situaci není tento fenomén kritizovat a podezírat naše nevěřící bližní z nepravdivosti jejich jednání. Naší úlohou je být v této situaci svědky.
Být křesťanem znamená nebát se smrti. Jádro poselství křesťanské víry a spásy je radostnou zvěstí o Kristu, který přestože skutečně zemřel, také opravdu vstal z mrtvých. Smrtí přemohl smrt, jak říká velikonoční liturgie. Dušičky tedy nejsou nějakým obskurním svátkem stínů či mihotajících světel v mlze a sychravu, ale skutečným pandánem Velikonoc. „Jestliže Kristus nevstal z mrtvých, marné je naše kázání, marná je naše víra, říká svatý Pavel. A pokračuje: „Ale Kristus vstal, a to jako první z těch, kteří zesnuli. (1 Kor 15, 14-20)
Naše dušičkové putování po hrobech našich zesnulých je tedy pro nás křesťany výsostným svědectvím o víře v Krista, který vstal z mrtvých. Naše konání je tehdy nejen dojemné, ale především velmi rozumné. Poukazuje totiž na to, že má smysl nehodit mrtvé přes palubu našeho zájmu, protože to, co je učinilo našimi bližními, totiž láska, stále trvá. Nejde jen o nějakou vzpomínku na dobu beznadějně minulou, je to památka těch, kteří žijí, i když jinde a jinak. A víme i jak. Mnozí z nich jsou u Boha v jeho slávě, ty jsme si připomenuli a je jsme vzývali den před Dušičkami, o slavnosti Všech svatých. A mnozí další na toto konečné obejmutí Bohem teprve čekají. Ti potřebují naši pomoc. Pomoc, kterou budeme potřebovat jednou i my. Svatý Augustin říká: „Modlitba je klíč, kterým se duším v očistci otvírá brána nebe. Chceš-li, aby se Bůh nad Tebou slitoval, měj ty slitování se svým bližním v očistci! Tou pomocí je tedy modlitba a vyprošení daru církve, tedy odpustků.
To všechno, o čem jsme právě přemýšleli, je vírou církve. Církve, která zahrnuje jak ty, kteří jsou v Boží slávě, tak ty, kteří právě v těchto dnech čekají naši pomoc, a stejně tak i nás, kteří zde, na světě, bojujeme o co nejlepší život podle Božího měřítka.
Až půjdeme letos na hřbitov, abychom se pomodlili za naše zemřelé, modleme se i za sebe, abychom se nebáli smrti. Vždyť ona je součástí života. Není to jednoduchá etapa našeho bytí, ale velmi důležitá. Nestyďme se ani za modlitbu, ani za slzy. Protože zde jsou slzy projevem lásky. Rozžehněme svíčku a sundejme černé brýle. Není se čeho bát, není se zač stydět. - Silnější než smrt je láska... (Přís 10, 12)
P. Stanislav Přibyl CSsR