Český rozhlas: S biskupem Baxantem o zasvěceném životě ve svobodném dvacetiletí v Česku

Začátkem února roku 1990 byl při slavnostní bohoslužbě v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Strahově v tehdejším Československu obnoven plnohodnotný řeholní život. Dar svobodné volby způsobu života, který byl v letech socialistického zřízení potlačován a perzekvován, si letos už po dvacáté připomínají příslušníci řeholních komunit v jednotlivých diecézích. Na toto téma v jeho obecnější rovině jsme se zeptali biskupa litoměřické diecéze Jana Baxanta.

Když se ohlédnete zpět, jak hodnotíte 20 let od plného obnovení řeholního života v českých zemích?

„Před 20 lety se obnovil způsob řeholního života, i když musím v upřímnosti dodat, že řeholní život existoval v našich končinách pořád. Existoval tajně - řeholní sestry žily a pracovaly v sociálních ústavech buď pro penzisty, nebo pro postiženou mládež, chodily v hábitech, žily v komunitách. Řeholní život tedy fungoval. Ale před 20 lety jsme získali novou šanci. Ovšem já se obávám, jestli jsme neočekávali víc, než čeho jsme byli schopni. Mysleli jsme si, že když přijde svoboda, nebo když se otevře svobodná možnost, svobodná příležitost, že se budou plnit semináře, že se bude plnit klášter vedle kláštera, že budou plné řeholní komunity. A ukazuje se, že pravý opak je skutečností. Naopak, semináře se vyprazdňují a komunity - však to vidíme - jsou, mírně řečeno, velmi útlé. Takže ve svobodě vnější, řekl bych politické, společenské, to není. Rozkvět řeholního povolání je pravděpodobně možný ve všech dobách, ale jen pro lidi, kteří skutečně jsou od Pána Boha povolaní, pro ty, kteří na to volání svobodně, odevzdaně odpovídají. Těch je, někdy bychom řekli, hodně, ale stejně tak jich je hrozně málo. Je jich tolik, kolik prostě těch semének dá Pán Bůh a kolik nalezne odpovědí z naší strany.

Jak tedy dnes vnímáte příležitost plné obnovy řeholního života?

„Já se na to dívám s otázkou, jestli i určitý nedostatek v té naší svobodě, nedostatek řeholních povolání, jestli to není určitý pokyn nebo určité znamení, protože určitě Pán Bůh není skoupý na řeholní povolání. Že bychom byli málo velkorysí nebo málo velkodušní, že bychom nedostatečně odpovídali na volání Boží, to si taky nemyslím. Ale je to prostě určitý úkaz doby, ve které teď žijeme - že povolání řeholních, i všeobecně duchovních, je teď poskrovnu. Ale nevytratily se! Možná, že si máme nějak ocenit nebo ohodnotit, co to je zasvěcené povolání. Třeba nám chce Pán Bůh také ukázat, jestli vůbec o ta povolání stojíme nebo jestli s nimi umíme hospodařit nebo... no prostě, jestli si jich vážíme.

Když srovnáte situaci u nás a v jiných postkomunistických zemích - je v tom nějaký rozdíl nebo je situace, kterou jste líčil, podobná i jinde?

„V ostatních zemích bývalého tzv. východního bloku tu situaci neznám tak podrobně, ale podle toho, co čtu a jak to sleduji, tak trend je obdobný. I když u nás je personální nedostatek očividnější. I dříve tomu bylo podobně - i v Československu těch povolání bylo méně než kupříkladu v Polsku nebo v NDR, nebo když ještě porovnáme třeba Českou republiku a Slovenskou republiku, tak vždycky v Česku bylo povolání méně než na Slovensku. Ale ten trend určitého relativního snížení počtu zasvěcených povolání je celoevropský. Ale já v tom nevidím nějakou velikánskou tragédii, chci se na to dívat i pozitivně nebo optimisticky právě proto, abychom přijali danou situaci jako určitou výzvu od Pána Boha. Abychom se zamysleli nad hodnotou každého konkrétního zasvěceného povolání.

Jakým přínosem je zasvěcené povolání pro tento svět?

„O tom často přemýšlím a nemůžu si pomoct, ale stále víc a víc získávám přesvědčení, že člověk zasvěcený Pánu Bohu a lidem je pro lidskou společnost na tomto světě nepostradatelný. Že to je opravdu někdo, komu jde o blaho, o slávu Pána Boha a o prospěch lidí. Kdyby takoví lidé na tomto světě byli, oddaní Pánu Bohu a službě lidem, jak by mohl svět vypadat lépe? V tom vidím hodnotu, cenu, drahocennost zasvěceného povolání - že existují lidé, kteří jsou ochotni nemyslet na sebe, na své pohodlí, na své plány, na své věci, ale jsou zcela oddáni Bohu a dobru lidí.