Štěpán Trochta jako litoměřický biskup

Štěpána Trochtu můžeme charakterizovat různě, jako salesiána, politického vězně, kardinála či „správného Valacha“, asi nejvíce je však vnímán jako litoměřický biskup. Vždyť jím také byl více jak čtvrt století. Na druhou stranu, většinou se o Trochtovi hovoří a píše v souvislosti s jeho pronásledováním, vězněním, úmrtím a pohřbem, jehož 50. výročí si nyní připomínáme, přičemž post litoměřického biskupa je spíše kulisou těchto událostí. Ačkoliv bylo o Trochtovy sepsáno velké množství knih, článků, kázání, vzpomínek i dalších textů, v mnoho ohledech se však váží stále k těm samým událostem jeho života a opakují se ty samé fráze. Vznikají samozřejmě i nové objevné práce (např. k samotnému pohřbu či k Trochtově pobytu ve vězení), však stále zůstává řada témat, jejichž zpracování by nám osobnost Štěpána Trochty více přiblížilo a objasnilo i mnohdy poněkud problematické a nejednoznačné kapitoly z jeho života. Sám jsem se k aktuálnímu výročí pokusil podobnou mezeru zaplit následujícími řádky, v nichž bych chtěl Štěpána Trochtu přiblížit v rámci jeho úřadu litoměřického biskupa, přičemž stranou ponechám např. okolnosti jeho jmenování biskupem, návratu do diecéze v roce 1968 či další „vyšší“ církevně-politické záležitosti, ale chtěl bych se zaměřit na jeho skutečné působení v diecézi i odkaz, který zde zanechal.

Štěpána Trochtu lze za litoměřického biskupa považovat od jeho intronizace 23. listopadu 1947 až do jeho smrti 6. dubna 1974. Jeho episkopát tedy sice trval zhruba 26 a půl roku, fakticky jej však vykonával jen ve dvou poměrně krátkých obdobích. To první lze ohraničit již 19. červencem 1950, kdy byl z nařízení Státní bezpečnosti izolován v biskupské rezidenci, což mu fakticky znemožnilo plnohodnotně vykonávat biskupský úřad. Následovaly další formální kroky, které však na skutečné situaci mnoho neměnily – 6. listopadu 1951 nastoupil na nucenou zdravotní dovolenou a správu diecéze předal Trochtovi státem vnucenému generálnímu vikáři Eduardu Olivovi, od 23. dubna následujícího roku byl tento stav konzervován na neurčito, přičemž Oliva se stal i de iure plnohodnotným správcem diecéze (kapitulním vikářem) až po Trochtově zatčení 16. ledna 1953. Druhá část Trochtova řádného působení v úřadu litoměřického biskupa začala 1. září 1968 jeho slavným návratem do Litoměřic po období věznění, civilního zaměstnání a internace a skončila až jeho úmrtím. Fakticky tedy stál v čele diecéze v součtu 8 let a 4 měsíce.

Je potřeba rovněž připomenout, že vždy přišel do fakticky rozvrácené diecéze. V roce 1947 byla situace bezprostředně ovlivněna předchozím odsunem německého obyvatelstva, které většinově žilo v takřka dvou třetinách diecéze, s nímž odešla i velká část diecézního kléru a řeholních společenstev – v tomto směru je nutné poukázat především na početné řeholní sestry působící ve školských, zdravotnických a charitativních zařízeních. Mezery v řadách duchovenstva se zaplňovaly jen obtížně, svízelná byla i samotná pastorace nového obyvatelstva českého příhraničí. Opomenout rozhodně nelze skutečnost, že jen čtvrt roku po Trochtově příchodu do Litoměřic se v Československu chopili moci komunisté a že jejich snaha podrobit si církev byla krom násilné perzekuce vyjádřena i v nových (proti)církevních zákonech z roku 1949, které zásadně proměnily a omezily její další činnost (zánik patronátního systému, státní dohled nad církvemi atd.). Tomu se sice církev v dalších letech přizpůsobila, Štěpán Trochta se však v roce 1968 vracel do diecéze, jejíž vnitřní fungování bylo značně ochromeno především trvalým nedostatkem kněží, masivně postupující ateizací obyvatelstva a dlouhodobou neobsazeností biskupského stolce.

V obou případech se Trochta snažil diecézi konsolidovat. Je až překvapivé, jak byla jeho činnost v jádru vždy podobná. Nejprve se kolem sebe snažil shromáždit skupinu osob schopných spolupracovníků, přičemž vhodně kombinoval znalce diecézního prostředí se „svými“ salesiány – v roce 1947 se jednalo např. o rektora semináře Františka Rabase, sekretáře Josefa Šmídla či salesiána Františka Krutílka, o dvacet let později pak o generálního vikáře Tomáše Holoubka, sekretáře Jaromíra Korejse, kancléře Josefa Helikara a salesiány Ladislava Vika a Josefa Pekárka. Nedostatek kněžstva se snažil řešit „náborem“ zejména v moravských diecézích, po roce 1968 se pak nebál ustanovovat v litoměřické diecézi duchovní, kteří byli předtím vězněni či jinak perzekvováni, případně také (nejčastěji právě Trochtou) tajně vysvěcené kněze. Např. v Teplicích se mu na několik málo let podařilo fakticky založit komunitu salesiánů, v Jablonném pak dominikánů. Usiloval o centralizaci diecézní správy, zapojení řady kněží do jejího vedení v různých poradních orgánech a např. v roce 1969 v důsledku II. vatikánského koncilu ustanovil první kněžskou radu litoměřické diecéze, která měla (dnes neuvěřitelných) 22 členů. Chtěl diecézi poznat do hloubky, což činil nejen pastoračními návštěvami, ale také rozesílám různých dotazníků a formulářů, vyzdvihnout lze zejména ten z roku 1972, v němž zjišťoval stav uskutečnění liturgické reformy i dalších opatření vyplývajících z II. vatikánského koncilu. V letech 1948 a 1970 podnítil vydání diecézních katalogů, přičemž je dobré připomenout, že od roku 1945 do roku 2000 vyšly v Litoměřicích takovéto katalogy pouze čtyři.

Vyzdvihnout lze jistě i snahu o svatořečení bl. Zdislavy z Lemberka. Již v roce 1949 založil za tímto účelem speciální mnohačetnou diecézní komisi, která se však v důsledku celospolečenských změn sešla asi jen dvakrát a až později na její činnost navázali dominikáni, kteří tento proces v roce 1995 také úspěšně dotáhli do konce. Osobu této dnešní patronky litoměřické diecéze se Trochta snažil výrazně aktualizovat a snažil se ji svým diecezánům představit jako apoštolku severočeského pohraničí, která sem přišla podobně jako oni z velké dálky a snažila se duchovně vzdělávat zdejší tehdy ještě a nyní již znovu křesťansky nezasaženou krajinu.

Trochta rád a často navštěvoval farnosti své diecéze, kde byl vždy srdečně vítán. Zní to jako klišé, ale farníci si po roce 1947 do Trochty projektovali své vize lepší budoucnosti, stejně jako oni i on byl v diecézi nový a snažil se již změnit podle své vize. Po roce 1968 byla již samotná přítomnost plnoprávného biskupa ve farnosti něčím takřka neuvěřitelným, co symbolizovalo a přinášelo naději. Zdůraznit lze i jednoduchost a smysluplnost jeho projevů i pastýřských listů, jejichž výběr přinášíme.

Nechci zde předestírat obraz litoměřického biskupa Štěpána Trochty v růžových barvách, jistě nebyl nechybujícím a svatým člověkem. Již za jeho života se objevují z řad kněží dílčí výtky, že mnohé záležitosti rozhodoval až příliš autoritativně a že mnohé poradní orgány měly spíše formální funkci. Od roku 1969 působil navíc v několika papežských komisích v Římě, což mu jistě odebíralo čas i energii, kterou mohl věnovat správě diecéze. Značně ho omezoval i jeho nedobrý zdravotní stav, kvůli němuž trávil vždy několik týdnů v roce v lázních. Nezodpověditelnou otázkou samozřejmě zůstává, zda by onen výše vyzdvihovaný elán a snaha diecézi proměnit zůstala trvalou konstantou, pokud by mu bylo umožněno zastávat biskupský úřad po delší dobu.

Když se dnes po 50 letech ohlédneme a zeptáme se, co nám po Štěpánu Trochtovi zůstalo, musíme chvilku přemýšlet. Jistě, jsou tu fotografie, vzpomínky vztahující se zejména k biskupově pohřbu spojené s vědomím, že se ho zúčastnil i budoucí papež sv. Jan Pavel II. Trochtovo jméno pak nese jedna ulice na okraji Litoměřic, diecézní dům a salesiánské středisko v Teplicích. Štěpán Trochta také při své intronizaci ustanovil dosud používaný znak litoměřické diecéze – v modrém štítu stříbrně a červeně čtvrcený kříž – který v sobě propojuje základní křesťanský symbol s národní trikolórou, čímž také vystihuje to, co chtěl Trochta své diecézi přinést.

Litoměřická diecéze sice stále používá Trochtou zavedený znak, jinak však z jeho episkopátu příliš nezbylo, což je po 50 letech asi vcelku přirozené. Přesto pro nás může být Trochtovo působení v litoměřické diecézi i dnes inspirativní, ať už kvůli jeho odvaze, s níž se nebál řešit komplikovanou situaci své diecéze, kvůli jeho vytrvalosti, s jakou bojoval za pojímání litoměřické diecéze jako plnohodnotné součásti české církve, za umožnění působení svých kněží i za záchranu mnohých kostelů, kvůli jeho schopnostem srozumitelně pojmenovávat palčivé problémy či kvůli jeho prosté lidskosti.

Mgr. Martin Barus