Velikonoce 2024: Kázání biskupa Mons. Stanislava Přibyla na Velikonoční vigilii
Kázání litoměřického biskupa Mons. Stanislava Přibyla na Velikonoční vigilii v sobotu 30. března 2024 ve 21 hodin v katedrále sv. Štěpána v Litoměřicích.
Jsme stvořeni a vykoupeni k životu
To, že Ježíš vstal z mrtvých, nikdy nepochopíme. Přesahuje to naši lidskou zkušenost, a je to dobře. Bůh je Bohem živých a také Bohem živým, což je předmětem naší víry. Liturgie této vigilie, kterou církev nazývá matkou všech posvátných vigilií, se nám alespoň snaží přiblížit to veliké tajemství, které v sobě přináší Ježíšovo zmrtvýchvstání.
1) Kristus je Světlo, jak se zpívá v jednom z nejstarších hymnů vůbec Fós hilarion, Světlo oblažující. Celá první část dnešní liturgie byla liturgií světla. Žehnali jsme velikonoční svíci, která je symbolem Krista. Alfa a omega na této svíci připomíná, že Kristus je věčný Bůh, počátek i konec všeho, ale současně je tu s námi letos, v roce 2024. On je ten, který za nás trpěl, což připomíná kříž a pět kadidlových zrn jako pět Kristových ran. Avšak to, co je na této svíci nejpodstatnější, je to, že hoří. Světlo, světlo Kristovo, je prvním znamením vzkříšení o této noci vzkříšení. Chvalozpěv pak připomínal, že oheň byl znamením Boží přítomnosti v klíčovém okamžiku dějin spásy, kdy Izrael vykračoval z egyptského otroctví do svobody Božích dětí. A slyšeli jsme zvláštní spojení – šťastná vina –, které se stalo v mnoha situacích okřídleným rčením, kdy nějaká vina měla jako vedlejší efekt požehnání. Avšak šťastná vina v Kristově případu je zcela něco jiného. My lidé jsme zhřešili, ale Kristus přišel a zachránil nás. A nejen že nás zachránil, když za naše hříchy zaplatil cenu krve, ale učinil z nás nové stvoření.
2) Kristus je Pán dějin. V bohoslužbě slova jsme procházeli dějiny spásy od stvoření světa až po radostnou zprávu o tom, že mrtvý Ježíš opět žije. Nebyly to dějiny přímočaré tak, jak se nám jeví při plynutí letopočtu. Tyto dějiny jsou dramatem s mnoha zastaveními, zatáčkami a překážkami. Nešlo zde o to, aby čas uplynul, ale aby svět dozrál a proroctví se naplnila. A tak se děje i každému z nás, protože Kristus není jen Pánem nějakých velkých dějin, ale vstupuje i do mého osobního příběhu: od samého počátku až do věčnosti. A stejně jako v oněch dějinách spásy, i zde je Boží ruka sice pevná, ale zároveň jemná a respektující svobodu každého z nás, i když naše svobodná rozhodnutí byla, jsou a budou nezřídka k pláči.
3) Kristus je Život. Symbolem života je voda. Bez ní bychom nedokázali žít, bez ní by na světě nebylo nic živého. Proto je voda symbolem milosti, oné síly, která dává člověku životní energii, a to nejen v řádu přirozeném, ale především v oblasti nadpřirozené. Boží milost je mnohem větší, než bychom si mysleli, že potřebujeme, jak dosvědčuje prorok, když říká, že vody vyvěrající z chrámu bylo tolik, že se z ní stala řeka, která se dala jen přeplavat. V dnešním pátém čtení Izaiáš poukazuje na to, že voda je zdarma. Kdo má žízeň, může si načepovat tolik, kolik potřebuje. Voda je tím živlem, v němž se má jako při potopě světa utopit všechen hřích, voda je tím, co dává člověku znovu a znovu život. Proto za několik okamžiků požehnáme křestní vodu, z níž se narodí nová křesťanka a kterou budeme my všichni pokropeni na znamení toho, že jsme byli pokřtěni.
4) Kristus je důvod naší radosti. On je tu s námi, živý, nepřemožený. A my zpíváme novou píseň, protože jsme noví lidé. Tou novou písní je chvála Boží, hebrejsky aleluja. Toto slovo budeme opakovat po následující dny, ano po sedm týdnů skoro až do omrzení. Ale nemůžeme jinak. Bůh učinil veliké divy, tak jak se to zpívalo v posledním žalmu: Hospodinova pravice mocně zasáhla, Hospodinova pravice mě pozvedla. Nezemřu, ale budu žít a vypravovat o Hospodinových činech. Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kvádrem nárožním. Hospodinovým řízením se tak stalo, je to podivuhodné v našich očích (Žl 118,16-17.22-23)
5) My jsme toho svědky! Nic jiného, než svědčit nemůžeme. Každé slovo je na tu skutečnost slabé. Jak to bylo, na to nikdy nepřijdeme. Ale víme, tak jako ženy u hrobu, jako apoštolové, jako emauzští učedníci, jako mnoho mnoho dalších, že on byl mrtvý, ale nyní žije. Vstal z mrtvých tak v pohodě, jakoby se smrti vysmíval: v hrobě byly pruhy plátna pečlivě složeny a rouška, kterou měl na tváři, byla složena zvlášť. S apoštolem Pavlem jako by říkal: „Smrti, kdepak je tvoje vítězství? Smrti, kdepak je tvůj bodec?“ (1 Kor 15,55). O tomto máme svědčit. Svědčit především stylem života. Naším svědectvím tedy má být radostný život navzdory rozličným životním situacím a pevná víra, že ten, který vstal z mrtvých, je s námi, může a chce vstupovat svou vítěznou silou do každé naší životní situace. Měli bychom se vlastně divit, jak to, že po Ježíšově zmrtvýchvstání může být tolik křesťanů smutných a skleslých. Vždyť on nevstal z mrtvých jen na chvilku, ale jednou provždy, smrt utrpěla definitivní drtivou porážku a s ní hřích. Neznamená to, že na světě od té doby není hřích, utrpení a smrt, ale že to všechno nemá poslední slovo a že my jsme nad tím. On zvítězil nejen pro sebe, ale především pro nás! Jsme stvořeni a vykoupeni k životu. Kéž je to na nás vidět!
+ Stanislav Přibyl, biskup litoměřický
Text kázání ke stažení
Fotogalerie z Velikonoční vigilie
Foto: Dominik Faustus