Velikonoce 2024: Missa chrismatis. Kázání litoměřického biskupa Stanislava Přibyla

Kázání litoměřického biskupa Mons. Stanislava Přibyla při mši svaté (Missa chrismatis) na Zelený čtvrtek 28. března 2024 v 9 hodin v katedrále sv. Štěpána v Litoměřicích.

Prorok, kněz, pastýř

Milí bratři a sestry, ale dnes zvláště vy, milí kněží a jáhnové,

Mše se svěcením olejů neboli Missa Chrismatis je v liturgickém roce zcela mimořádnou událostí. Je naprosto mimořádná i pro mě, protože ji spolu s Vámi slavím poprvé jako biskup, jako biskup litoměřické diecéze, jako Váš biskup.

Pomalu si zvykám na biskupský život: prsten mi nejprve překážel úplně při všech činnostech, později jen při psaní, nyní už jsem si na něj zvykl. Vím, že není ozdobou nebo pouhým odznakem hodnosti, ale že je svého druhu snubním prstenem, který mně i vám má připomínat, že jsem zvláštním poutem z vůle Krista a církve připoután k litoměřické místní církvi. Základním parametrem tohoto pouta je láska podobná lásce manželské, takže i zde lze hovořit nejen o lásce, ale i o úctě a věrnosti.

Kříž na prsou není nějakým extravagantním šperkem, jaký nosí třeba rockeři (nedávno mi někdo řekl, že s pektorálem jako rocker vypadám), ale je svědectvím o tom, že in Cruce salus, v kříži je spása.

Mitra není jen jakási mikulášská čepice, i když je mikulášská, protože sv. Mikuláš byl biskup, ale je tím, za co je označována v obřadech biskupského svěcení, tedy připomínkou závazku ke svatosti.

Berla má velmi srozumitelnou symboliku – je to pastýřská hůl. Kardinál Joachim Meisner, kterého tady mnozí dobře pamatujeme, protože nám velmi pomáhal, mi jednou řekl, že Bischofsstab ist kein Spazierstab, tedy, že biskupská berla není žádná špacírka na ozdobu, ale upomíná člověka na povinnost být pastýřem, tedy shromažďovat a vést.

A pak všechny ty více či méně barevné oděvy… Ty jsou tu snad nikoli proto, abychom byli jako na karnevalu, ale proto, aby na nás – služebníky Boží a služebníky církve – bylo dobře vidět.

Proč Vám to všechno říkám? Protože v těchto prvních týdnech biskupské služby zakouším něco, co bych Vám rád předal, o co bych se s Vámi rád podělil. Jsou to právě vlastnosti, hodnoty a ctnosti, které tyto předměty symbolizují. A tak tyto odznaky biskupské služby přijímám nikoli jako jakési nutné zlo, a už vůbec ne jako splnění touhy po postavení v církvi, ale jako symboly služby, a výzvu ke stálému následování Krista a ke službě v církvi.

Rád bych Vám, milí bratři, nastínil několik dvojic slov, které v našem kněžském životě považuji za důležité a pro které jsme byli pomazáni posvátným olejem.

Zaprvé: Prorok a slovo. V dnešním prvním čtení jsme slyšeli pasáž z 61. kapitoly knihy proroka Izaiáše, která je citována ve 4. kapitole Lukášova evangelia. Prorok není jen ten, kdo čte a opakuje Boží slovo, kdo vykládá zákon nebo moudrost předků, ale ten, kdo je novátorský, kdo překládá věčné Boží slovo do života tady a teď. První Ježíšovo vystoupení v synagoze neprovázelo čtení z tóry, ale četbu prorocké pasáže. Prorocké spisy byly chápány jako komentář či aktualizace tóry. A nejzásadnější aktualizace je v tom, že Ježíš řekl: Dnes se naplnilo toto písmo. Dokonce je dobré si všimnout zajímavého detailu: v onom úryvku není napsáno, že by Ježíš četl, píše se zde pouze, že vzal do ruky knihu či svitek, nalezl místo, následuje citace proroka Izaiáše a informace o tom, že Ježíš knihu zavřel nebo svitek zavinul, vrátil ji služebníkovi a usedl. A pak řekl, že se toto písmo naplnilo. Ježíš pravděpodobně onu pasáž četl, ale výslovně to tam napsáno není. Z toho někteří autoři vyvozují, že Ježíš tlumočí prorokova slova už jen svou přítomností a osobou. – A v tom bychom mu měli být podobní. Měli bychom mluvit o Bohu tak, aby platilo, že písmo se naplnilo. Slovo se stalo Tělem. Ježíš se stal Mesiášem, byl pomazán a poslán, aby přinesl radostnou zvěst o tom, že nikdo není se svými starostmi sám. Prosím, zpytujme se. Má naše kázání a hlásání tuto vlastnost? I my jsme byli pomazáni, abychom přinášeli radostnou zprávu, tedy evangelium. Je to hlásání přesvědčivé? Vychází z naší hluboké víry? Žijeme tak, aby bylo jasné, že slovo o spáse se už naplnilo? – Jak to máme udělat? Opět jako Ježíš. Než mluvil k lidem, mluvil s Otcem. Modlil se jako nikdo. Modlil se tak, že jeho učedníci jej prosí: Pane, nauč nás modlit se…(Lk 11,1). Nejsou někdy naše kázání jen snůškou myšlenek, v lepším případě zbožných? Nejsou někdy jen jakousi ekvilibristikou, krasořečí, kterou chceme zaujmout posluchače za každou cenu? Je naše příprava na kázání provázena studiem a modlitbou? Nemáme někdy pocit, že kvalita konání Božských věcí při liturgii se odvíjí pouze od toho, jaký dojem jsme měli z vlastního kázání? Aneb je naše hlásání Božího slova opravdu prorockou činností a službou Slovu? Mám naději, že jsme přes všechny své slabosti a nedokonalosti dovolili skrze naše lidská slova zazářit Kristu a jeho způsobu přítomnosti, kdy učí jako ten, kdo má moc. Drazí bratři, děkuji Vám za tuto službu!

Zadruhé: Kristus kněz a pomazání. Budeme dnes žehnat olej katechumenů a olej nemocných, a konsekrovat křižmo. My všichni jsme byli pomazáni křižmem při svém křtu na kněze, proroky a krále. My biřmovaní jsme vzkládáním rukou a pomazáním křižmem přijali pečeť daru Ducha Svatého. My kněží jsme vzkládáním rukou a pomazáním křižmem přijali svátost služebného kněžství. Pomazání je symbol, který je vnějším znakem zasvěcení. Ježíš je knězem a Pomazaným s velkým P, totiž Mesiášem (hebrejsky Jahvův pomazaný) neboli Kristem (řecky Pomazaný). Pomazání činí z pouhého pověření věc posvátnou a neodvolatelnou. To, čemu je v církvi dávána definitivní platnost, je stvrzeno právě pomazáním křižmem. Je jakýmsi vnějším znamením neviditelného, ale nesmazatelného otisku na duši. – Všichni jsme byli povoláni a vyvoleni, a toto vyvolení bylo ve křtu, biřmování a kněžském svěcení zpečetěno. Toto vyvolení a posvěcení je tedy ze své povahy definitivní a neodvolatelné. To je něco, co je pro mentalitu současné společnosti stále méně myslitelné. Často vyprávím o svém dědečkovi, který po ukončení Obchodní akademie vstoupil asi ve svých dvaceti letech do podniku Ferona, aby z něj odešel v pětašedesáti do důchodu. Šlo o obyčejné zaměstnání, ale i toto by byl dnes už v podstatě výjimečný úkaz. Žijeme ve společnosti, kde se problémy a krize řeší nikoli obětí, vytrvalostí a s tím spojeným vnitřním zráním, ale odchodem či rozchodem. A platí to bez výjimky: rozpadají se manželství stejně jako kněží odcházejí ze služby. Mluvíme o strukturálním problému a chceme reformovat společnost či církev. Ale co kdybychom se místo toho podívali sami na sebe a pokusili se reformovat sami sebe? Anděl v Apokalypse to říká jasně: „Mám proti tobě, že jsi upustil od své první lásky (…) Upamatuj se tedy, z jaké výše jsi spadl a jednej zase jako dříve.“ (Zj 2,4-5) – Jsme pomazáni, jsme vyvoleni ke službě Bohu. To znamená, že máme to nesmírné privilegium nazývat Boha Otcem a sebe jeho dětmi. Kristus je náš Bratr a patříme do velké Boží rodiny. V ní jsme živeni svátostmi, které jsou pro nás důkazem nesmírné Boží přízně, která kromě milosti samotné nás obdarovává jistotou, že když jsme přijali vnější znamení, přijali jsme i milost, kterou znázorňuje. Ve stejném smyslu je svátostí i Kristus sám, protože je „věrný obraz neviditelného Boha“ (Kol 1,15) a díky němu víme, že se k Bohu nemusíme obracet všelijakými kejklemi s nejistým výsledkem, ale že s ním můžeme mluvit jako s člověkem. A svátostí je i církev: je viditelným organismem, v němž se autenticky hlásá Boží slovo, slaví svátosti a v němž věřící společně jdou do Božího království. – Drazí kněží a jáhnové, chtěl bych Vám na tomto místě opravdu ze srdce poděkovat, za to že jste služebníky pomazání, za vaši svátostnou službu. Současně nás ale všechny vyzývám a prosím, abychom kontemplovali Boží dobrotu, která se projevuje ve vtěleném Kristu, ve svátostech a církvi. Buďme, prosím, pro druhé svědky toho, že církev je Boží organismus, a nejen jakási organizace, i když je v ní mnoho člověčiny. Mějme rádi církev stejně, jako máme rádi Krista.

A nakonec: Pastýř a ovce. Tato slova se v dnešních biblických textech sice přímo nevyskytují, ale například v žalmu jsme slyšeli o Davidovi, Hospodinově služebníku, který byl vzat od ovcí a pomazán svatým olejem. – Být pastýřem rozhodně neznamená jen to, že budeme jako pastýři vypadat, ale že se budeme jako pastýři chovat. Služba pastýře je především službou přítomnosti. Nepřítomný pastýř je s odpuštěním k ničemu. Nemám na mysli jen fyzickou přítomnost, ale fakt, že bychom měli být s ovcemi. Zajímavý je detail v konstituci Druhého vatikánského koncilu Lumen gentium, kde se v článku 27 nepíše o ovcích, ale o ovečkách. Ta zdrobnělina nemá na první pohled význam, ale my z této dikce můžeme vyvodit, že koncilní otcové měli dobro věřících opravdu na zřeteli jako jedno z prvních a největších dober. – Být pastýřem, říká papež František, znamená být cítit po ovcích. Znamená to tedy být lidem nablízku a dotýkat se jejich radostí, nadějí, smutků a úzkostí (srov. GS 1) Neznamená to stát se ovcí, ale sklánět se k ovcím. V první řadě tedy jde o apoštolát přítomnosti. Ten se projevuje v tom, že lidé mají mít v Božím služebníku možnost vidět otce. Kněz či jáhen tedy nemůže být jen doma, zavřený na faře, ale musí být uprostřed sobě svěřených. Sv. Matka Tereza v tomto kontextu dokonce jednou řekla: Musíte dovolit lidem, aby vás snědli. – Být pastýřem znamená vést. Neznamená to hnát stádo před sebou, nebo jít před ním s přesvědčením, že nás ovce samozřejmě budou následovat. Musíme totiž mít nějakou kvalitu, aby lidé měli důvod za námi jít. Tedy – musíme tak reprezentovat Krista, aby lidé šli za námi kvůli Kristu. Není to nic nového ani nabubřelého. V Pavlových listech najdeme na mnoha místech slova, kde sám sebe dává za příklad a někde dokonce při výzvě k napodobování nejprve uvádí sebe a až teprve potom Krista. Mělo to svůj důvod: Pavlovou přítomností je přítomen sám Ježíš. – Jak to máme dělat? Jsem přesvědčen, že jedním ze základních podob pastýřské služby je radost spojená s vděčností. Buďme tedy vděčnými a radostnými lidmi navzdory mnoha důvodům a situacím, které nás spíše vedou ke smutku a rezignovanosti. Nejvyšším projevem radosti a vděčnosti je pak Eucharistie, protože ona není jen formální chválou Boží, ale má hořet vděčností a láskou. Milí jáhnové a kněží, děkuji Vám za svědectví takové přítomnosti a současně Vás prosím, abychom obnovili touhu být těmi, kdo jsou s lidmi a vedou ke Kristu v atmosféře vděčnosti.

Milí bratři, bratři a sestry, je toho mnoho, o čem bychom mohli dnes uvažovat, ale nechme si něco i na příští roky. Modleme se za sebe navzájem, a buďme vděčni Bohu, že patříme jemu, ale také za to, že patříme k sobě. Jsem za Vás Bohu vděčný a pevně věřím, že společně budeme moci být proroky, kněžími a pastýři pro ten krásný kus země, který se nazývá litoměřická diecéze.

Pax vobis!

+ Stanislav Přibyl, biskup litoměřický 

Text promluvy ke stažení

Fotogalerie z Missa chrismatis


Foto: Dominik Faustus