Vybízím k celoroční péči o mládež, říká litoměřický biskup Jan Baxant
Slovo litoměřického biskupa Mons. Jana Baxanta k 41. diecéznímu setkání mládeže, které se bude konat v Litoměřicích ve dnech 26. – 27. března 2010. S mladými lidmi naší diecéze se biskup Jan setká v sobotu 27. března.
„Vždycky, když se doma připravuji na jakoukoliv pastorační návštěvu v naší diecézi a pak přijíždím do dané farnosti nebo křesťanského společenství, přemýšlím, jestli se tam setkám také s mladými lidmi a dětmi. Já je mám totiž rád a v jejich přítomnosti takříkajíc ožiji, asi jako každý dospělý člověk pookřeje, když vidí, že všechno námi dospělými nekončí. Velmi mně záleží na tom, jaká bude budoucnost lidské a křesťanské rodiny. Nedovedu si představit, že by mně mělo jít o něco jiného a důležitějšího.
Na letošní setkání s našimi mladými lidmi z diecéze se chystám už delší dobu a vítám biblické téma, mně tak milé, o mladíkovi, který sice od Pána Ježíše nakonec odešel smutný, ale provázel ho laskavý Kristův pohled. Ježíš se s láskou na něho podíval. Ostatně, Ježíš se nikdy na nikoho nemračil a nemračí, tím spíše, když by kdokoliv za ním přišel se zájmem, s otázkami. Mladí lidé mívají otázky. Když jsem byl ještě mladým já sám, dobře si pamatuji, že otázky jsem měl. Předpokládám, že se v zásadním založení mladého člověka dosud nic nezměnilo a že mládež i v sobotu před Květnou nedělí využije příležitosti a bude se ptát.
Při tomto setkání se chci především potěšit, promiňte, já, a to z blízkosti mladých lidí, a ubezpečit je, že nejsme vůbec ztraceni, i když je nás nemnoho, a chci je povzbudit, aby mysleli také na své kamarády, kamarádky a na své vrstevníky vůbec a aby křesťanství, pokud je žijí, a já doufám, že je žijí, nebylo jen jejich soukromou věcí, ale aby je předávali dál. I mladí lidé, a já jsem přesvědčen, že rádi, na sebe berou odpovědnost za šíření evangelia v našem prostředí severních Čech. Křesťanství není hra, ale život, a to náročný i radostný. Mladý člověk si sice hraje, ale je radostný a náročnosti se nebojí!
Současně tvrdím, že si nemůžeme myslet, že by se pastorace mládeže vyčerpala jedním setkáním mládeže za rok. Mládeži se musíme věnovat. Bez pravidelné, a tedy soustavné péče o mládež a děti neexistuje hodnověrná a poctivá duchovní správa. Mládeži se máme věnovat každý den v roce, ne jenom při jednom pouhém, i když snad dobře připraveném, setkání za rok. Obávám se toho, abychom se nespokojovali s modelem: uspořádáme diecézní setkání mládeže a konec. Berme toto setkání spíše jako roční bilanci a výzvu i povzbuzení.
Vybízím k celoroční péči o mládež a vybízím kněze a všechny ty, kteří mají rádi myšlenku pastorace mládeže, aby se spojili dohromady a inspirovali se navzájem, aby se mladým lidem věnovali celoročně a aby se jim věnoval každý kněz, každý duchovní správce. Středisko, resp. Diecézní centrum pro mládež, za nás pastoraci mládeže nevyřeší. Může nám však pomoci např. v ujištění, že i kdybychom ve svých farnostech měli jen několik mladých lidí, jen několik jednotlivců, je třeba, abychom se jim věnovali.