Vzpomínka na všechny věrné zemřelé
U hlavního kříže na Městském hřbitově v Litoměřicích ve středu 2. listopadu 2011 vzpomněl biskup Jan Baxant spolu s proboštem katedrální kapituly J. M. can. Jiřím Hladíkem O.Cr. a litoměřickým děkanem J. M. can. Józefem Szeligou ve společné modlitbě na všechny věrné zemřelé.
„Křesťanskému hřbitovu se říká svaté pole. Kolik je tady v té zemi lidských slz. Když se loučíme s našimi drahými tak pláčeme. I Pán Ježíš zaplakal, když zemřel jeho přítel Lazar. Nesmírně si vážím křesťanského hřbitova právě proto, že i když to není vidět, je jeho půda prosáklá lidskými slzami. A nejen to, u každého hrobu, když do něho byly vkládány tělesné pozůstatky našich přátel, známých a příbuzných, se sešli nejbližší, přátelé a známí a určitě se zamýšleli nad jejich životy, ale i nad svými vlastními. Při tom se můžeme rozhodnout pro lepší život, nebo pro odčinění všelijakých nepravostí. A pro tato všechna zamyšlení je toto svaté pole drahocenným místem, sdělil ve své krátké promluvě Mons. Jan Baxant.
U hrobky litoměřických biskupů krátce vzpomněl na Mons. Josefa Koukla, u hrobky litoměřické kapituly si připomněl své některé své učitele, profesory z teologické fakulty.
Věčer Mons. Jan Baxant celebroval za všechny zemřelé spolu s litoměřickým děkanem J. M. can. Józefem Szeligou a proboštem katedrální kapituly J. M. can. Jiřím Hladíkem O.Cr. mši svatou v kostele Všech svatých.
„Jak by dopadli všichni dávno zemřelí i my sami, kdyby neexistovalo Boží milosrdenství? Ta úžasná možnost a příležitost, kterou nám Pán Bůh opakovaně znovu a znovu nabízí. Jak bychom dopadli, kdybychom zemřeli v hříchu, ve vědomém odporu k Pánu Bohu. To by byla hrůza, to by byla katastrofa. Ale mnohem horší by bylo, kdybychom nepočítali s Božím milosrdenstvím, s Boží láskou a s možností opětné lítosti, dobrého předsevzetí, návratu a padnutí do jeho neustále otevřené laskavé náruče, řekl ve své homilii Mons. Jan Baxant.
„Dnes se modlíme za naše věrné zemřelé, oni určitě něco z tohoto sami na sobě zakusili. Modlíme se za ně jako za ty, kteří také bojovali se svými vlastními hříchy. My všichni jsme hříšníci, kromě Panny Marie. Určitě měli osobní zkušenost toho, jak je Bůh milosrdný. Jak je vyvedl a jak vyvádí i nás z tragédie, hrůzy, katastrofy hříchu, z hrůzné smrti. Vyvádí nás z ní svým milosrdenstvím. Jistě, je to smutné, když na naše drahé zemřelé myslíme a zvláště, když si vybavíme dramatické okamžiky jejich odchodu z tohoto světa. Také dušičkový čas je takový melancholický. Kéž i tyto naše lidské smutky překoná naše pevné přesvědčení, že existuje Boží milosrdenství. Smrt v hříchu není posledním slovem, poslední slovo má Pán Bůh a jeho vysvobození, jeho moc zmrtvýchvstání z jakéhokoli hříchu, když nezapomeneme, a když oni, naši drazí zemřelí nezapomněli, na lítost. Na touhu opět se do otcovského domu vrátit, dodal biskup.