Promluva litoměřického biskupa v katedrále na Popeleční středu 6. března 2019
Popeleční středa 6. března 2019, katedrála sv. Štěpána,
Litoměřice
Bratři a sestry,
každoročně, vždy
na začátku postní doby, slyšíme výstižné trojí Ježíšovo poučení o povaze a
stylu postu: opravdu nemáme vytrubovat kolem sebe, když se nám daří konat dobré
skutky ve prospěch druhých. Naše modlitební zbožnost má mít svou komůrku s fungujícími
dveřmi, aby se mohly zavírat. Rohy ulic, kam je odevšad vidět, jsou těmi
nejméně vhodnými místy, kde bychom snad plánovali výstavbu těchto komůrek. A
upřímné postní sebezápory nejsou odvislé od nalíčené nebo nenalíčené zasmušilé
tváře. Přesto, zvláště ve svatopostní době, má modlitba, almužna i půst zásadní
roli. Tato liturgická doba totiž metodicky sleduje naše duchovní zrání krok za
krokem, abychom v sobě nehatili křesťanské dílo zmatečnými a chaotickými
projevy, neboť by bylo velkou škodou ztratit nesnadno dosažené bohatství života
s Bohem. Postní období je jakousi školou k získání zdatnosti v duchovním
životě.
Důležitý
předpoklad v úsilí o opravdovost křesťanského snažení spočívá v jedné zcela
jasné řeči, našem zřetelném vyznání: „Smiluj se, Pane, neboť jsme zhřešili.“ Je
velmi nutné si uvědomit, co tím vyjadřujeme sami za sebe. Nelze totiž ukazovat
prstem na toho či onoho hříšníka, stojícího třeba i jako překážka na naší
vlastní cestě a proviňujícího se proti nám. Náš prst má ukázat na nás samé.
Ano, jsem to já, kdo zhřešil. Jsme to my, hříšníci. O smilování prosíme Pána
Boha s vědomím, že Jeho smilování a odpuštění je dar. Nedá se vynutit, ani
vytrucovat. Na odpuštění nemáme nárok. Bůh se nad námi smilovává ne z
povinnosti, ale z milosti. A protože je Boží milosrdenství věčné a slitování
velké, může být zahlazena i jakákoliv naše lidská nepravost, vina úplně smyta a
my můžeme být od hříchů očištěni, pokud své nepravosti bez výmluv uznáváme a o
soucitné Boží slitování prosíme.
Všechno do této
chvíle zatím naznačené v krásném kajícím žalmu 50 /51/ by zůstávalo na sice
dobré cestě s udaným správným směrem, ale byli bychom stále ještě vpůli,
poměrně daleko od cíle oné předsevzaté zralosti duchovního života. Další etapa
spočívá v rozhodnutí vytrvat v obnovném procesu zušlechtění našeho nitra opět
jasným prohlášením: „Stvoř mi čisté srdce, Bože!“ Neboť takové lidské
křesťanské srdce se raduje z Boží ochrany a je posíleno něčím, co se v
současnosti již málokde vidí: velkodušností. Velkodušnost je opakem malosti a
skrblictví ve vztazích k druhým lidem. Neznamená to být rázem atletickým
silákem v řešení spletitostí současného světa v mezilidských vztazích. Radost z
Boží ochrany a schopnosti být druhým ku prospěchu dává zdatnému křesťanovi sílu
nestydět se za popel, kterým jsme a v nějž se opět obrátíme, nebýt naší
nesmrtelné duše, nadto ještě obmyté Kristovou krví. A nejen to, takto duchovně
vybavený křesťan možná i mlčí, ale mlčet přestává, když mu ústa otevírá sám
Pán, aby zvěstoval Boží chválu. Jsme zde, abychom Boha chválili.
Váš + Jan
Foto: Dominik Faustus