Tři obrázky sv. Jana Pavla II. Promluva biskupa Stanislava Přibyla na plenárním zasedání biskupů
Milí spolubratři v biskupské, kněžské a jáhenské
službě, milí bratři a sestry,
dnešní den si připomínáme památku sv. Jana Pavla II. Je to
jeden z těch mála světců, které jsme zažili. My všichni, téměř bez
výjimky, jsme se s ním setkali. Jsem si jistý, že ho dodnes poznáme nejen
podle fotografie či filmového záznamu, ale i podle hlasu.
Byl nám blízký a je nám blízký. Byl nám blízký jako
osobnost, která žila blízko nás, geograficky i duchovně. Byl to takřka náš
papež. Ještě dnes se mi občas stane, že se spletu a řeknu jeho jméno
v mešním kánonu – a pak si teprve uvědomím, že už je to nějaký ten rok
minulost. Dovolím si nabídnout tři obrázky z jeho života, které vstoupily
silně do mého života.
První obrázek
Byl nám blízký, protože byl jedním z těch, a možná nejvíc tím, kdo nás osvobodil z jha komunismu, našeho egyptského otroctví, na které lidé někdy nostalgicky vzpomínají, jako kdysi Izraelité, když říkali: Kéž bychom zemřeli Hospodinovou rukou v egyptské zemi, když jsme seděli u hrnců masa a jedli chléb dosyta. (Ex 16,3). On sám nejprve žil tuto náročnou svobodu a pak nám ji zvěstoval. Dodnes si pamatuji jeho shovívavý a možná malinko výsměšný tón jeho řeči, když mluvil o komunistech, kteří se báli Krista. Jeho slova tehdy a jeho dikce mi připomíná Pavlova slova: Smrti, kdepak je tvoje vítězství? Smrti, kdepak je tvůj bodec? (1 Kor 15,55) To jeho kázání tehdy vyšlo na gramofonové desce a já jsem si je pouštěl pořád dokola. Bylo to neuvěřitelné, jak o tom zpívá žalmista: Když Hospodin přiváděl siónské zajatce, byli jsme jako ve snách. Tehdy byla naše ústa plná smíchu a náš jazyk plný jásotu. Tehdy se říkalo mezi pohany: „Velkou věc s nimi udělal Hospodin!“ Ano, velkou věc s námi udělal Hospodin, naplnila nás radost. (Žl 126,1-3) Jan Pavel II. ovšem v tomtéž kázání varoval před něčím, čemu jsem já tehdy jako devatenáctiletý moc nerozuměl: před novými ismy, především před konzumismem a individualismem. A v tom byl prorok. Bohužel.
Druhý obrázek
Druhý obrázek Jana Pavla II. je obraz modlícího se muže. Myslím, že každý z nás bychom mu mohli závidět jeho dar modlitby a schopnosti ponoření se do ní. A byla by to svatá závist. Byl opravdu obrazem Krista. Krista, který je stále ponořen do rozhovoru s Otcem a jehož jednání a slova vycházejí právě a pouze z tohoto intenzivního a intimního spojení, které nikdy nepřestává. Byl to jistě mimořádný dar, kterým byl sv. Jan Pavel II. obdařen, ale byl zcela jistě doprovázen jeho snahou být blízko Bohu. Z tohoto stanoviště, z této základní pozice, potom vycházel, aby když před tím mluvil s o lidech s Bohem, mluvil o Bohu s lidmi. Jeho svědectví víry a jeho slova, kterými hlásal evangelium, padala na úrodnou půdu právě proto, že byla kryta modlitbou, tedy nikdy nepřestávajícím vztahem s Bohem. V tomto smyslu měl nejen pro sebe a pro svou vlastní spásu, ale pro celý svět bedra přepásaná a jeho lampa hořela, a Pán mohl přijít kdykoli, protože jeho příchod byl očekávaný a vytoužený. Jeho poslední slova: Nechte mě odejít do Otcova domu jsou logickým vyústěním tohoto jeho vzácného a následováníhodného životního postoje.
Třetí obrázek
Poslední, třetí obrázek, který mě nyní napadá, je
dvojitý obraz trpícího. Obraz zakrvaveného muže s tváří zkřivenou bolestí,
a přece pokojnou. Obrázek starce na křesle, který si utírá slinu v koutku
úst a téměř nemůže mluvit. Učedník není nad svého mistra. Jan Pavel II. jako
poslaný Kristem, jako jeho náměstek, se stal také mužem bolesti (Iz
53,3). Velmi viditelné to bylo právě v okamžiku atentátu, ale také po celý
závěr života. Sportovec, aktivní člověk, umělec – a pomalu po léta odchází jako
nemohoucí stařec, všechno jiné než silný, krásný a mocný. A přece právě
v tom se podobal Kristu. V tom dal celému světu lekci: jak odpouštět,
i když šlo o život, jak se vyrovnat s tím, co lidé chápou jako Boží trest
nebo jako odepsání od bližních i od Boha. Jeho bolestné životní postoje byly
vždy lekcí pro celý svět, nikoli teatrální a okázalou, ale principiální a
pokornou.
Ani téměř dvacet let po smrti Jana Pavla II. jeho poselství
nezestárlo. Sužují nás sice stále nové, ale přece stále stejné neduhy: strkáme
hlavu do různých chomoutů a bráníme se krásné, ale náročné svobodě dané nám
Kristem. Naše pozornost je dělena mezi tisíce maličkostí, které jsou maličké
především svým významem, a často nám nezbývá síla, chuť a odvaha vracet se
stále k jedinému pramenu naší životní síly a identity, kterou je Kristus.
Naše svědectví je často slabé: nechce se po nás ani stárnout v bolestech a
nemohoucnosti ani přežít útok na vlastní život, ale jen vzpřímeně stát tam a
reprezentovat Krista tam, kde to trochu fouká. A i to je nám často zatěžko…
Na začátku své Petrovské služby řekl sv. Jan Pavel II.
důležitá slova, která si musíme denně opakovat, abychom obstáli: Nebojte
se! Moc Kristova kříže a vzkříšení je větší než veškeré zlo, z něhož by člověk
mohl a musel mít strach. (Jan Pavel II., 22. října 1978)
Svatý Jene Pavle II., oroduj za nás.
† Stanislav Přibyl, biskup litoměřický
