Velikonoce 2021: Promluva litoměřického biskupa ke kněžím a jáhnům na Zelený čtvrtek

Promluva litoměřického biskupa Mons. Jana Baxanta ke kněžím a jáhnům na Zelený čtvrtek 1. dubna 2021 při mši svaté zvané „Missa chrismatis“. Během slavnostní mše svaté, spojené také se svěcením nových olejů, obnovili kněží litoměřické diecéze své kněžské sliby.  

Drazí bratři a otcové, kněží a jáhnové,

bezesporu mnoho našich bližních, bratří a sester, a nejen v naší litoměřické diecézi, ale v celé církvi na světě, v uplynulých měsících strádá. Zakoušejí tíhu nemoci, bezmoci, opuštěnosti, bezvýchodnosti, únavu ze znovu obnovovaných pandemických omezení, setkávají se se skutečností smrti ve svých domácnostech, z rodinného kruhu jim odcházejí jejich drazí příbuzní. Pokud bychom chtěli tento náročný stav, trvající už neúměrně dlouho, pojmenovat, pak bychom se jistě nemýlili, kdybychom řekli, že nás všechny trvající pandemie vytlačuje do nejistého, až nebezpečně obávaného prostoru pouště, pustiny. Všude tam, kde se lidé nemohou setkávat, jsou od sebe izolováni, ponecháni sobě samým bez pohlazení jim blízkého člověka, bez objetí s těmi, které mají rádi, se takové prostředí popíše jednoduchým konstatováním: tam je pusto a prázdno. Aniž bychom mysleli na sebe, drazí bratři a otcové, to přece ani dělat nemáme, přesto v hloubi svého srdce v upřímnosti smýšlení zasvěcené osoby, si nedokážeme zcela zatajit své emoce a vnitřní chvění duše. Není se za co stydět, když střízlivě, bez jakékoliv hysterie, ale pravdivě vyslovíme charakteristiku situace, v níž i my jsme: v současné době jsme na poušti, vydáni napospas: stejně tak, jako naši bližní, přátelé, známí, farníci, bratři a sestry, obyvatelé stejných obcí a měst, mezi něž přece neoddělitelně patříme. Ano, úplně všichni jsme vydáni napospas, avšak nejen nepřízni a nepohodlí, ohrožení a smrti. Jsme vydáni napospas i Pánu Bohu. Na poušti, kde naprosto a zhola nikdo a nic není, je vždy přítomen Bůh. Jemu se vydat napospas není ani první, ani poslední řešení, ani jedno z řešení mnohých. Bohu se svěřit je jediná šťastná volba, jež však vyžaduje statečnou víru a moudrost. Jsme presbyteriem Litoměřické diecéze, a zelenočtvrtkové setkání při bohoslužbě „Missa chrismatis“ má za sebou loňskou výluku. Dva roky jsme v tomto složení nemohli sestavit takovéto společenství kněží a jáhnů, pastoračně činných v místech diecézního prostoru. Terén naší diecéze je rozsáhlý, jeden z největších v měřítku celé ČR, tedy české a moravské církevní provincie. Snadno by se naše diecézní území pro svou rozsáhlost, mohlo nazvat také pouští, jakože poušť je vždycky rozsáhlá. Není však ztracená a zbytečná. I v ní, všude, v každé jednotlivé obci, ve všech lidských pospolitostech, obepínajících svými domácími příbytky svou chrámovou dominantu, pokud ji ještě mají, je tam a byl tam Bůh přítomen. Nemohu a ani nechci provokovat, byť tichý, ale přece náš vlastní pláč nad strádáním a nedostatky meziosobní komunikace stále ještě trvajících omezení s důsledky psychické a sociální povahy, je přítomen. Z hloubi svého srdce toužím po tom, abychom si, vedle bolestí a smutků, které pandemie způsobuje všude, připomenuli i všechny příležitosti a jedinečná překvapení, kterých jsme také byli svědky. Položme si několik otázek. Cítili jsme se někdy jindy více opuštěni než právě v této době omezených možností setkávat se s lidmi lidským, normálním způsobem? Vždyť jsme si občas i stěžovali na to, jak nás právě lidé někdy unavují, až obtěžují! Stýskalo se nám v minulých letech naší pastorační služby po našich lidech tak, jako když jsme se s nimi nemohli, a ještě nemůžeme setkávat při bohoslužbách pravidelně a v plném počtu? Mohlo se nám přece stávat, že jsme si ani mnohdy neuvědomovali a nevšimli, že někdo z nich chybí, jeho místo zůstalo prázdné a my jsme se ani nepídili po tom, co se s dotyčným stalo. Tížily a tíží nás osiřelé chrámy, v nichž se může shromáždit jen několik málo jednotlivců? Mohlo nám přece už dávno docházet, že tito jednotlivci jsou ti věrní z nejvěrnějších, oním „zbytkem Izraele“, který bychom si měli až hýčkat. A jak se vyrovnáváme se „zchudlými“, protože opuštěnými oltáři bez asistence ministrantů a našich nejbližších spolupracovníků? Jak rádi bychom byli, kdybychom je měli opět kolem sebe, i když nás někdy svou neposedností zlobí a ti dospělejší ne vždy „zpívají dle našich not“. Zatoužili jsme intenzivněji po eucharistickém Kristu, když je nyní v našich svatostáncích vysloveně sám? Věčné světlo, umístěné poblíž místa v kostele nejposvátnějším, hoří a svítí i nám jako upozornění. Červeň věčného světla je jako na semaforu znamením stopky. Stůj! Zastav se, posečkej, pobuď chvilku. Nespěchej! Rozhořela se touha našeho pastýřského srdce podle srdce dobrého Pastýře Krista? Pastýři každopádně zůstáváme, i kdyby se naše srdce nalomilo nenávistí a nepřátelstvím, ranami zraněno a následně operativně obnoveno, i za cenu trvalých jizev. Těmito otázkami a úvahami můžeme nepochybně oživovat svou duši zasvěceného člověka, a současně i prožívat dny, jinak pouštně vyprahlé, ale Boží přítomností plné!

Do týdnů svatopostního liturgického období se dá vměstnat i čas duchovních cvičení. Každoročně hned v prvním týdnu postu se s ostatními biskupy exercicií zúčastňuji. Vykonali jsme je i letos, ovšem on line. Přednášející exercitátor P. Kolarčík nás oslovoval ze svého jezuitského sídla v Římě a my, každý z nás, jsme mu naslouchali u sebe doma. Dovolím si Vám, drazí bratři a otcové, předat několik myšlenek, které mě zaujaly a které jsem zachytil proto, abych se s Vámi o ně rozdělil. Meditace byly biblicky laděné, s pozorností především ke starozákonním žalmům. Celou dobu ztišení mě provázelo jedno téma, vyjádřené svatým apoštolem Pavlem v jeho listě Římanům v 8. kapitole: „Bůh svého Syna neušetřil“, a já si dovoluji dodat: „aby ušetřil nás.“ Nikdy jsem si neuvědomil, že když se v 8. žalmu mluví o Boží ruce a Jeho dlani, že se tam mluví o prstech ruky a Boží dlani. Boží náruč objímá člověka na důkaz blízkosti a pohladí svou rukou, svými prsty ruky. Tyto jemné detaily s hlubokým duchovním významem mě fascinují. A napadlo by nás někdy, že je možné uvažovat se žalmistou i tak, že lze přímo „motivovat“ Boha, aby ve chvíli hrozícího nebezpečí zasáhl? Spíše si dokážeme představit, že Bůh motivuje nás, ale že by modlitebník motivoval Boha? Ano, jedině tehdy, když je mezi žalmistou a Bohem vřelý, osobní, jedinečný a důvěrný vztah. Každý z nás se již mnohokrát ztotožnil se slovy 51. žalmu „Miserere“. Bylo nám však zřejmé, že je velký rozdíl mezi vinou a lítostí? Při vině myslíme na sebe, při lítosti na Boha. Naše vyznávání hříchů totiž není jen výčtem či seznamem našich vin, pohledem jen na nás samé. Lítostí se odvracíme od sebe a obracíme se k Bohu s kající vlastní obžalobou, provázenou však prosbou o Jeho nekonečné milosrdenství. Jsme přece jako kajícníci-kněží-zpovědníci tak často těmi, kdo bezprostředně jednak na sobě zakoušejí uzdravující moc Božího slitování a pak je zprostředkováváme ve svátosti smíření druhým, kajícím hříšníkům, kterým se tak podobáme. Jsme kněžími, ale proč jsme se jimi stali? A proč ještě jimi zůstáváme, když si snad denně uvědomujeme svou nehodnost a nedostatečnost? Přes všechny naše nedokonalosti v kněžské či jáhenské pastorační službě, nám Bůh nepřestává důvěřovat a trpělivě znovu a znovu připomínat, že nám nablízku je, a že naše vlastní neblahé stíny a nešťastné nevěrnosti Mu můžeme svěřit, protože je z našeho nitra nevyjme nikdo jiný než On. Nemusíme je před Ním zakrývat. Předkládat Mu je v upřímnosti můžeme vždy, neboť stěžovat si Bohu sami na sebe, je zdravý projev niterného vztahu k Němu. Jestliže 23. žalm nás ubezpečuje o tom, že Hospodin je náš pastýř, pak je i náš hostitel a životní průvodce. Nechme se Jím vést a Jím pohostit. Děkujme Mu spontánně, nikoliv jen ze slušnosti. Bůh je velký a Jeho velikost není překážkou, aby se pečlivě staral o malého, hříšného člověka, svého člověka, o každého z nás.

 
Fotogalerii ze mše svaté "Missa chrismatis" v litoměřické katedrále si můžete prohlédnout zde